S KONCEM LÉTA
Mlčí touha má jako vedry vypálená,
ale již vítr se zdvihá nad stromů výšky ty.
Mlčí v srdci mém útěcha pro drahé postavená,
světlý domek na návsí slámou pokrytý.
Ještě mlčí má láska k městu a k jeho vření,
jako když odloží ruka nástroj z únavy.
Ale podzim je tu a do víru zápolení
polnice větru zvučí, hlas kovově jásavý.
Ještě únava léta v žilách mojich proudí,
ale podzim, jenž otřásá okny a veřeji,
všecku tíhu a všecku ospalost živě soudí
rytmy a nárazy, tanci a kročeji.
Zářící podzim lípy rozepěl v spěchu,
jabloním dozrávat dal opojně,
jeřáby rudly, zakrývaly střechu,
vojáci včerejší nemluvili již o vojně.
V stodolách uzavřených jíž dozpívaly cepy,
na polích vystřílená zřídla zvěř,
jenom ten les a polí řad sluncem je slepý,
od větru strom je serván i každý opadlý keř.
104
Všemi odstíny zlata a stříbra a žluti
proděravělé stromy zářit uvidíš.
Vítr mi připomněl plavce, jež čekají na odplutí,
Pohledem se vším se loučím, vše dražší mi je a blíž.
105