NEJBOHATŠÍ DĚTI VÁNOC

Antonín Sova

NEJBOHATŠÍ DĚTI VÁNOC
Je zimní večer a smráká se. Až v oblacích vysoko větrům vzdal se temný les. Schoulená k němu drobná ves z bezhvězdných výšek větří sníh. Topoly přede vsí svůj hučí rozvětřený chlad. Však malých stromků raménka se tisknou k střechám ze sadů jakoby chtěla zvídat a tlačí se až v okénka – snad psům by chtěla pomáhat, bdít s nimi, hlídat. V království plen a hadříkův zmoudřelé děti zestárlých zraků bdělých chův hlídají sourozence, ty malé a ty ještě menší, co odpoledne k večeru čas letí, co pták jen klovne zvenčí, co kdesi na výpravách v psotě rodičů sekery a pily zmizely v lesích, aby robotily. 28 A den co níž a do tmy víc se snáší, přimlouvají se děti k Mikuláši, jenž nejvousatější jen dítě jest z celého světa, k dobrému čertu, k andělu, jenž zazvoní, až k Ježíšku, jenž v jeslích v záři hvězd za zpěvů pastýřských vánoček hrozinkami zavoní, má očka samý svatý smích – a modlitbami plní svoje dětské sny. A ovoce a mlsky, a domky, panáky, strakaté kravky, skopce, punčochy nabobtnalé, pletené z vrb koše, vše přibývá jim po dnech po troše a troše, že darů těch, čím víc jsou vymyšleny, ční do nebe až navršené kopce. 29