NEJBOHATŠÍ DĚTI VÁNOC
Je zimní večer
a smráká se. Až v oblacích
vysoko větrům vzdal se temný les.
Schoulená k němu drobná ves
z bezhvězdných výšek větří sníh.
Topoly přede vsí
svůj hučí rozvětřený chlad.
Však malých stromků raménka
se tisknou k střechám ze sadů
jakoby chtěla zvídat
a tlačí se až v okénka –
snad psům by chtěla pomáhat,
bdít s nimi, hlídat.
V království plen a hadříkův
zmoudřelé děti
zestárlých zraků bdělých chův
hlídají sourozence,
ty malé a ty ještě menší,
co odpoledne k večeru čas letí,
co pták jen klovne zvenčí,
co kdesi na výpravách v psotě
rodičů sekery a pily
zmizely v lesích, aby robotily.
28
A den co níž a do tmy víc se snáší,
přimlouvají se děti k Mikuláši,
jenž nejvousatější jen dítě jest
z celého světa,
k dobrému čertu, k andělu, jenž zazvoní,
až k Ježíšku, jenž v jeslích v záři hvězd
za zpěvů pastýřských
vánoček hrozinkami zavoní,
má očka samý svatý smích –
a modlitbami plní svoje dětské sny.
A ovoce a mlsky,
a domky, panáky, strakaté kravky, skopce,
punčochy nabobtnalé, pletené z vrb koše,
vše přibývá jim po dnech po troše a troše,
že darů těch, čím víc jsou vymyšleny,
ční do nebe až navršené kopce.
29