DRSNÁ LÁSKA
[5]
PÍSEŇ Z JIŽNÍCH ČECH
Miluji rodné hroudy hlas,
svou zamlklostí srdcervavý.
Metají trávy, polní klas,
nejistých cílů kraj tu, čas,
a z bídy nevěřící hlavy.
I když máš radost, zlatý smích,
tu za tebou vždy něco pláče.
V cos věřil, nad tím hrob se zdvih‘,
než dohádáš v domyslech svých, –
vylétlé nedolétne ptáče.
Jde z lidí smutek mlčenliv,
z daleka, z tisíců let šera,
a z příbytků a z teskných niv
svůj dýchá příliv na odliv, –
nedotouživ, co toužil včera.
7
RANNÍ ZPĚV
Skřivani viseli bez hnutí
vysoko na modrém, jitřním nebi,
a tam v tichu,
mezi Bohem a člověkem,
zpívali o prostých, lučních květech.
Bílé břízy a nádherné petrklíče,
také první osení,
také hroudy a polní kameny naslouchaly, –
bylo tak ticho.
Také šlápoty bosých nohou dětí
v pěšině, která vedla jistě do ráje,
naslouchaly z ranní rosy.
Květiny luční v prvním probuzení
povívaly a šeptaly si, podivily se,
kde a kdo to o nich zpívá,
tak záhy, tak záhy.
8
V ODLEHLÉM SVĚTĚ
Daleko široko chatrče v kole,
daleko široko drobounká pole,
vysoké hory nad nimi.
Kdesi v městech se lidé mučí,
lépe a mocněji žíti se učí
za chimerami a zdáními.
V městech hledají Boha, bok mu ohledali,
zpodobovali jeho divy a padělali,
cesta k němu svízelná jest a daleká.
Mrtvolami věnčená rozsápaných kostí,
demonickou a krutou ctižádostí,
krví těch, kteří putují k němu, až přetéká.
Zde však jen to jest, co zem dá úrody mukou,
ze země do ruky, v ústa z rukou,
k Bohu pak slovy starých modliteb.
Je tu tak blízko příkrou strání
v nenávratno, až k božímu slitování,
pro ty, kdož dojedli aneb dojídají svůj chléb.
9
NEHYNOUCÍ OKAMŽIKY
V zeleni známé té krajiny
mne zavolá mnohý bílý dům,
hřbitova voní maliny,
uniklý povzdech mrtvým rtům.
Potkáváš děti dávných svých druhů,
vpijí se zraky snoubenců
a na tom samém rozkvetlém luhu
zas vyrůstá kvítí do věnců.
A vše se tak pevně dívá na mne,
má město tisícerý zrak,
a já vše znám a všecko zná mne,
až na ten vítr a na oblak
tam nad poli a tam nad údolím,
a titíž jsou lidé a ptactvo i brav,
i město patří k těm cestám a polím,
ten potok i stříbrný ten splav.
A pozdravují mne sosny hor,
skupiny lísek zlatorzivých,
i světla v oknech až po obzor,
ty pohledy očí mrtvých i živých,
ba ruce vztažené z tolika míst,
jsem ucítil, jak mi v pozdrav kynou,
já doved' jsem z nitra věcí číst
ty okamžiky, jež nezahynou.
10
ZAPADLOU KRAJINOU
Sunou se světla a stíny
s oblačného nebe.
Schovanou pod stromy u doubraviny
vesnice, vyhlížím tebe.
Ocúny zraňují trávy
poslední podzimní krásou.
V dálku hledí stád hlavy
a zas tiše se pasou.
Ořeší kamenných mezí
ze slupek pouští oříšky.
V modré šedi a rezi
kopce se zdvihají do výšky.
V dálce to mlhavě dýmá,
větry dují v prořidlé háje.
A jak jde večer, čiší zima
z lesů kraje.
Topoly zlysalé unaveněji
daleko kráčejí, sešeřeny,
zbožně a ztlumeně pějí
staré jak v průvodu ženy.
11
Kraje toho, že čas přec přijde,
duse i věci čekaly,
že si ho všimne Bůh i lidé,
kteří ho odstrkávali.
12
JE DRSNÝ KRAJ
Je drsný kraj a drsní jdou tu horalé.
A hořem, útisky
se hrbí, zaniká vše mlčením,
i zemřelé i nenarozené, vše smutné, pomalé
a mlha na dálkách spí plouživá a dým.
Tu na chalupách
veliká výška zatížila kameny,
kleč nizounká své černé, drobné plameny
kams točí po slunci.
A u políček milost boží vyčkává,
kde déšť a vítr, metelice pere v zdi a veřeje.
Zde vroucně, úzkostně se modlí naděje,
vždy k milované přikrčena zemi.
Je vytrvalost hrdinská, jež klade hroby
k vychudlým stromům kaple hřbitovní,
co města dole rozmarná a převratná
se sváří zmatky nezakotvených,
jichž roste ctižádost a divě zní
dnem, nocí útočí, co větrá věky, drobí,
a po božstvech se výše šplhá svalených.
13
ČERNOZEMNÍ SÍLA
Přístav před bouří hledáš a zapadáš
do jizby selské. Hned zajat se tu zdáš
černozemní silou, všech věcí dřevních jsi zajatec,
prohlížíš přístěnky, trámy, každou zděděnou věc.
Hospodář důstojně mlčí, směje se žena,
stupínky-děti, prsty v ústech, mlčí jak pěna,
noha ženy kolébá, ruka ti podává chléb,
a ty krájíš a horkého mládí cítíš tep.
Na stěně jakoby z rodu selského, slaměné vlasy,
za jelenem jde svatý Hubert a Florian hasí,
panna Maria na skříni pod zvonem skleněným
v roucho je oděna měnivým penízkem měděným.
V kolébce dítě jak před věky tisíci,
černozemní síly je semínko sílící,
něco tak vroucně a silou hrud pevně ho hlídá,
přepych ho nevyplaví a nezprovodí ho bída.
Na něm tvé češství na veky věkův stojí,
v práci i v míru a čas-li, i v revolučním boji.
Vidíš, jak na něho čeká pro to i pro ono cep?
Dívám se do věků vmyšlen a krájím si chléb.
Chlapa zas vidím na vozech, nad ním sudlic les,
k víře se probíjet, opouštět ženu i ves;
chlapa zas vidím, jak potom táhne těžký pluh,
touže řečí rozmlouvá, kterou ho naučil Bůh,
před staletími když mluvil s ním stejnou jak dnes řečí,
14
kterou mu uloupit chtěli, však nevyrvali meči
žoldnéři ani císaři, ani města, jež ssála
jeho krev, aby je roznesla světem a zcizovala.
15
OŽÍVAJÍCÍ VĚCI
Jdou oblaka jarní, prudká a stínů prudký běh
se poli honí a déšť má se sluncem na křídlech.
Je slunce ve vsi a bezy u chalup za ploty
i ze hřbitova voní. Pln sladké mrákoty
je vzduch a staré schody, okna, dveře a brány
jsou plny očekávání a dokořán zotvírány.
A jakoby staří pracovníci, již dleli tu za sta let,
i snílci a básníci měli se vzbudit, když hřbitovní květ
obejme hroby, vidím je jasně, neb mnoho vždy věcí tu zbude,
jež mluví jich vynalézavou prací a dívá se všude.
Maličké děti, jež umřely, nechaly důlky od her jak hrob,
tu starci nechali v trámech a ve zdích rány skob,
tu snílci básníci v truhle komory bibli neb knihu
a hospodyně dobré až k stropu peřin tíhu,
zemřelé nevěsty věnečky na stuze, drolící se,
ženiši máje schýlené, sluncem černé a lysé,
a zdá se mi, že tu všichni se ještě setkávají
tisíci myšlenkami, jež ruce si podávají,
neb jejich památka bloudí, stopy své všude tlumí
a řečí věcí, jež po nich zbyly, hovořit umí,umí.
16
SELSKÝ MÍR
Z bílých chalup se kouří.
V ovocných stromech kvílí
říjnový vítr a bouří.
V oslnivě bílý oceán ztichlých polí
slunce posílá lodi
zářných mračen až bolí,
za obzory je vodí.
Pohleď, jak z míru
vzrostly ty bílé stěny,
práhy, na nichž děti, plaví – modráči,
dvorky, jež vším tím jsou naplněny,
po čem se stýskalo oráči,
když byl vojákem.
Bohu díky! Zas zápasit,
za něco se bít.
Každý oráč má vojáka pěst,
za ženu, za děti, za kus hlíny
musí se postavit, za svou čest.
Děd když tu zápasil o Boha,
proti hradům na kámen ztvrd.
Oráč byl voják vždy, klid měl i vášeň
na život i smrt.
17
PÍSEŇ Z JIŽNÍCH ČECH
Bez hnutí rybník, mrtvá šeď,
nad ním z olova nebe.
Otázka ani odpověď,
vše tak mlčí a zebe.
Jihočeský je mračný den,
obloha nesčítá
oblaka, jdou jak těžký sen,
loď o loď rozbitá.
Zpřísní tak někdy a zdrsní tu lid
těžkou svou prací.
Dálky se neblíží, jen co jdeš sít,
země skoupě ti vrací.
Někdy i smutná tu láska jest
bez slunce ve dne,
v noci je bez měsíce a hvězd,
studený vítr se zvedne.
Zářil‘s včera a žhnul tvůj zrak,
ale dnes sestřelený jsi pták,
který, když umírá, mlčky se skrývá
a nezazpívá a nezazpívá.
18
SVÁTEČNÍ TICHO
Skřivanů v jasné výši nevidět,
jen dole vůni květů hřbitovních
roznáší větru jarní prudký let.
Je tichá mrtvých zahrada,
několik století se propadá,
několik rodů z dvorců, z nízkých chalup těch,
tu ve věčných a mlčenlivých snech
své svátky světí něžnější,
když lučních květin věnce
se na hrobech jím navejší.
Tu z rozoraných polí, z opuštěných cest
i kolem vsi se jasní zeleň stromů,
že domky ze vsi bledě prosvitají
a za vsí sosen zeď temnější jest.
A dálky světlou mhou se hlouběj ztrácet zdají,
že zelenější opar osyk, vrb a bříz,
že vzdušnější se kreslí v kopcích všeho rys.
Jen z ticha nesmírného
hry z návsi dětská vzkřikne ozvěna,
neb v údolí z potoka vzbouřeného
vyhrůžka v stráních ztracená,
neb z kostela kdes na výši
zvuk varhan, když se všecko utiší,
přes sosny mohutné, jež k nebi ční
19
v jakési slávě sváteční,
se snáší živých modlitbou a hlasem
a splývá s mrtvých snem,
s jich nečítaným časem.
20
NA VRŠKU V LESE
Poslední domek zarost v lese
svou střechou slaměnou,
jej rozbil čas, déšť vyloupil,
zaskočil dálek ozvěnou,
divokých větrů rypáky
plot zahrádky byl vylámán,
z nečisté studně hejkač pil,
když přiklopýtal, přivolán.
Vždy pod lstivými oblaky
z ničehož bouře počly růst.
Leč někdy, ticho-li
a jasno-li, a tulák v mechu
si hoví, poblíž hučí les,
chvost veverčí, sluch králíka
se v slunci zatřepe
a pak zas ani vidu, ani slechu,
jen skrze větve vrcholy ční u nebes
a dole tišina je veliká.
Tu dálky vzdychat neslyšíš,
ni srdce netepe.
21
MÍR NAD KRAJEM
Dne přísvit vytrácí se z lích
v šednoucích pruzích zlata mdlých.
Mír nad krajem i v daleku
za lesy sahá, za řeku.
A do dálky a do šíra
se hloubka kraje rozvírá.
Kdes strání v čáře mlhové
jdou sloupy cesty křížové.
V dalekou dálku zakleta
je trpělivost zaseta
v zoraná pole. Zdá se mi
vyrůstat černou pod zemí.
22
SMUTNÁ KRAJINA
Kraj v dešti, zdrán a holý.
Vlak čeká bez hnutí.
Syrovost prázdných polí.
Tma v nebes klenutí.
Park větve zdvihá
jak ruce prosebné.
Spí nad vším noci tíha.
Spí ticho hrozebné.
Neslyšet šumu, skřípou
z tmy větve o větvičky
a v okapů déšť sípou
větrné korouhvičky.
Jak déšť se lije
crčivý, pleštivý,
v něm výkřik smutnější je
signálů vřeštivý.
Z tmy v hnití odkvétá
lucerna parku dálí.
Milenci chodívali
tam ještě za léta.
23
Teď z aleje, luk, zahrad
šla vůně zahořklá.
Spil vítr se, šel zahrát
a pad‘ kdes v střepy skla.
Je půlnoc a déšť pleští
a lampy blikají.
Spí město v dešti,
v tmy světlém okraji.
Sřidlými stromy října
zřít domů průčelí.
Co přízrak nad ně vzpíná
se hrad, věž, kostely.
Jak z mar by temně
se zdvihla mrtvola.
Vlak hnul se. Čpěla země.
Tma dokola.
24
BÁSEŇ Z JIŽNÍCH ČECH
Zde kraj ten zamlklý
je park sám, vévodící samotám,
dech vznosných, mocných stromů
v oparu vlhkých luhů tlí
a zasvěceny slunce hrám
jen obří oka rybníků
zelení prošlehují v dálky na míle.
Tisíce racků v táhlém pokřiku
zakletým tichem hlubokým
sdělují život dubům vysokým,
pod nimiž v trávě, stíny opilé,
dřímají daňci schoulení.
Vybrané stromy vysázet tu dal
pobožný arcivévoda.
Miloval racků truchlý vzkřik a žal
i daňky pro odstřel i dobrý chov.
Jen lidi bil jak psy, štítil se národa
a z ruk, co uzřel v nich, jim dřel a bral
a, nízký sobec, neznal lidských slov.
Pak dozrál den. Tu musily jej odstřelit
zklamané ruce bratří stejných cest
i nadějí i kleteb, ne však věštbou hvězd,
leč ke psům pod bič že byl snížen lid.
25
Tu k hvězdám ani jedna modlitba
se nepovznesla. Člověk jediný
zaň neorodoval tam u Boha,
neb těžký na všem ležel hrobů sen,
kdy mstí se duše strašná, ubohá,
i po smrti, jak jeho rod tak zlá a mstná:
Ať v krvi lidí všech se brodí dějiny,
když jeho rod je z kořen vyrván, vymýcen
a vyplet z dějin. Musilo tak být.
Za cenu svobody ty ruce potupené
i podruhé by musily jej odstřelit!
26
ZNAMENÍ NEJCHUDŠÍCH
Těm, kteří nemají nad hlavou střechy,
a do tmy až bloudí cestami promrzlí,
těm světla ve tmě, skřípavý větrník dodá hned těchy,
a často pes souseda, uvázaný a zlý.
Ti bez střechy hledají střechu, jež ježatá prokletě,
skla rozbitá v oknech nejchudší pakáže na světe,
jež kousavého psa zakroutit umí krk i nevinné slípky,
by pečínku měli pro hosty, peří do hostinské sypky.
A často pod okny strom, jenž o sklo skřípe,
zahrádka zarůstající, v níž zimomřivě pták pípe,
přístěnky, s lávkami drnovými, jež zvou,
to nějaká stopa je, důkaz, znamení,
že lidé tu soucitní z ubohosti jsou,
jimž nohy též dralo kamení.
Dřív se vším radí se oko a sluch a hmat:
zda mohu se odvážit zaklepat?
A všechny věci jsou důvěrné, po dálce zběsilé,
vše vyzývá v přístav je tichý: jen směle, zmužile,
jen jdi, já ti za cestou prašnou a trnovou
posvítím lidskou zkušeností svou,
já poradím ti, na kterou petlici sáhnout smí se,
a za kterým prahem je stůl, jenž pozve tě k míse,
a když jsi ukojil žízeň a ztišil svůj hlad,
kde kout se pro tebe najde, bys jako kmen sťatý v něj pad‘.
27
NEJBOHATŠÍ DĚTI VÁNOC
Je zimní večer
a smráká se. Až v oblacích
vysoko větrům vzdal se temný les.
Schoulená k němu drobná ves
z bezhvězdných výšek větří sníh.
Topoly přede vsí
svůj hučí rozvětřený chlad.
Však malých stromků raménka
se tisknou k střechám ze sadů
jakoby chtěla zvídat
a tlačí se až v okénka –
snad psům by chtěla pomáhat,
bdít s nimi, hlídat.
V království plen a hadříkův
zmoudřelé děti
zestárlých zraků bdělých chův
hlídají sourozence,
ty malé a ty ještě menší,
co odpoledne k večeru čas letí,
co pták jen klovne zvenčí,
co kdesi na výpravách v psotě
rodičů sekery a pily
zmizely v lesích, aby robotily.
28
A den co níž a do tmy víc se snáší,
přimlouvají se děti k Mikuláši,
jenž nejvousatější jen dítě jest
z celého světa,
k dobrému čertu, k andělu, jenž zazvoní,
až k Ježíšku, jenž v jeslích v záři hvězd
za zpěvů pastýřských
vánoček hrozinkami zavoní,
má očka samý svatý smích –
a modlitbami plní svoje dětské sny.
A ovoce a mlsky,
a domky, panáky, strakaté kravky, skopce,
punčochy nabobtnalé, pletené z vrb koše,
vše přibývá jim po dnech po troše a troše,
že darů těch, čím víc jsou vymyšleny,
ční do nebe až navršené kopce.
29
CHVÍLE V NOCI
Bdí ještě jedle, nespí, šumí chvíli
a zase mlčí za domem, jenž bílý.
Spí v oknech světlo, stín se na zdi temní.
Lká pramen, zrozený snad v hloubce zemní.
Kams po polích se k lesu stezky stáčí
do běla vyšlapané, po nich měsíc kráčí,
sám, z mraků odprýsklý, přeběhl luční trávu
a s mraky věčný rváč, zapomněl na únavu.
Neb zcela prokousal se z nich, jak z černé kukly.
Modravě zahořel a oblak, ve dvé puklý
uplouval, mizel, rozplýval se nad mlčením
stěn černých jedlí, smutných nočním bděním.
30
PÍSEŇ ZIMNÍ
Když zimní jde noc a bílý je les
a větrná bouří se rovina,
kdo kráčí tu, na krb, a na oči dvě,
jež čekaly ho kdys, vzpomíná.
Pěšinou utvrdlou doduněl krok
a rozlitý potok zamrzal,
kořenů těžce se držel již břeh
a vítr Istně vál a těžce se rval.
Kdo denně tu kráčí, co poví mu
táž pěšina se vsí tou šedivou?
Ošlehán nocí a větrem a tmou,
zda ohřeje se tam u očí dvou?
31
V KAMENITÝCH KOPCÍCH
Tu ostýchavost s odlehlostí
v těch kopcích měřily vzdálenosti.
Tu na chudší zimy myslili ptáci
a kameny v polích na tvrdou práci,
tu zahrádky u domků pobledaly
a na slunce nevěrné žalovaly.
Snad mnohdy městečko přepadla
zlá nespokojenost – než vychladla.
Má každý rád pole své kamenité
a neschůdné cesty, přívaly zryté,
i morovou ranou pomřelé lesy,
když větrů v nich bouří a vyjou běsi.
Tím tulit se zdají domky víc
zčernalé dešti a od vichřic.
Tak teple jizby oddýchají,
že mladé matky v nich kolébají.
A dětství a mužství s mateřstvím
i do té kamenné pouště
si vyjdou za štěstím svým.
32
SVÁTEČNÍ MĚSTO
Zpívá zvon, duha se klene nad městem.
Přeháňka deště po stromech klusá šelestem,
v slunci se směje déšť, v něm umlkly stromy.
Radostných žen jsou plna okna do ulic,
modro co chvílemi dívá se přes kytky do světnic,
v kapkách deště se čas a celý svět lomí.
Jarní je den a velkonočním rozmarem zlátne.
Rytíři v kamenech, zapuštěných na kapli, deštěm jsou smyti,
hřbitov a hroby se propadávají.
Úder prudkého větru se do zdí a stromů zatne,
ale slunce zas, petrklíč zlatý, se prodere, svítí,
první to jarní zlaté kvítí,
nová mračna když zázračně se rozdouvají.
Město je zapadlé, umlkly stavy, řemesla všecka,
sváteční šaty si z truhel berou ženy a děcka,
zbožnost jakási družného ticha
z nedělních styků na starém náměstí dýchá,
ze starých obleků, viděných řadu let,
z klečkaté horské chůze,
z hovorů mužů před křížem.
Kristus kde nápisem těší pod stromů větvemi:
33
Rci, zda je tvoje bolest, jako bolest má?
Z pozdravů starců třaslavých, všichni již chvějí se tuze,
z úsměvů svrasklých stařen,
z přímých pohledů mládeže, toužících k lidskému bratrství
radostí společných a běd!
34
UTIŠENÁ KRAJINA
Podzimní večer teskně se smráká
nahý kraj zastírá, holý.
Šerou perutí obra ptáka
výhled zakrývá mi
utišenými poli.
Vichřice zmlkla. Bdí stíny
nad sosnou, včera vyrvanou z lesa.
Zdravé jak tělo tu leží,
nenadálým když pádem klesá
života za hostiny.
Vítr s mraků plachtoví,
sluncem rozervaných,
spustil kotvy a strnul v té chvíli,
že je tak ticho na kolik mílí, –
ani se trávka nezachví.
35
PO SLUNNÉM DNU
Podzimní slunce lesy zdvihá
z dálek, jsou jasny, vyvstaly blíž.
Vítr na roh svůj troubí, slyš!
Rozváta oblohy včerejší tíha,
z pozdního zrání se diví zem.
Pod starým ořechem hospoda volá
tuláky, lovce a honce: hola,
jen se tam zjevili pod lesem.
Barvami zlátnou stromy a kře
z prohlubně lučních dálek zdola,
zkalený potok bouří a vře.
Stará hospoda, rozbitý štít,
větrných výšin útulný byt,
na kilometry jediná,
ke stolům pod ořechy zve
lovce a honce žíznivé,
sluncem k ní hoří pěšina.
U noh lovců zajíců řad
prostřen a koroptví, krev jim schla,
na hřiby v mísách večer pad‘;
střelenou zvěří zadechla
syrová zem, jíž vlhnul sad.
36
NOC PŘED KRÁSNÝM DNEM
Kolem v dvorcích temný klid,
městečko spí již.
Vešla zvířata i lid
v zaslíbenou říš.
Jak by hlavu tvoji jal
po nevlídných dnech
dobrý duch, ji zkolébal
tichem věcí všech.
Stromy tichnout zaslechneš
závětrnou mhou,
městečko spí, chrám i věž
stíny u nohou.
Ustal kypět v potoce
stálých dešťů chlad.
Pozdní voní ovoce
ze zahrad.
Cítíš jako předtuchu
v září jasných dnů
jihnout cosi ve vzduchu,
probouzet se v snu.
37
Slunce ví, že přijít má
zčesat zralý sad.
Mateřskýma očima
že se musí smát.
38
LÉTO V MOLENBURKU
Příteli Janu Hudcovi
To nejkrásnějšího léta pozvání jest,
kdy k oddechu sjede se z dalekých měst
rozvátý rod a v rodné vsi dědů, jež jediná,
se posadí do trávy sadu ta shledaná rodina.
I zdá se, že život patriarchální tu zkvétá
v tom domku, v tom sadě na slunci plného léta,
kdy sejdou se všichni muži i ženy z rodu
a děti křepčí kolem nich za hudby doprovodu.
Tu v oddechu,
když všichni se sjedou jedinou pod střechu,
se přátelství, láska zpevní a obnoví;
tu muži si dopřádají svých prací osnovy
a ženy jsou líbeznější a předstihují se hrou
svých půvabných pozorností,
a rodinné štěstí jim stoupá ve zraky,
když na bílý ubrus mezi ovoce strou
svých pokrmů malé zázraky.
Zde nabudou všichni zas
té síly z kraje, kde dozrává obilný klas,
zde ovoce rumění, zahrady voní.
Zde pomalu úroda duši jim plní,
je přetěžká, sladká, až únavou trochu je skloní,
neb osudy všech se jako ta obilná pole zvlní.
39
Zde všichni jsou zase žár,
jsou klid, jsou výdechy hnědé země,
jsou ticho jedlí, jež hřejí němě,
jsou pasek vůně,
jsou potoka kypivý var,
i pod nebem jásot skřivaní,
i v hlubinách bublavé tůně,
jsou svěžest ranních trav,
i zvonkem jsou večerních klekání,
když vrací se do stájí brav.
V nich křísí ctnosti ten starý dům
všech mrtvých, jež dřímají na hřbitově,
ty v jedno slučují opět rod
až od děda k drobným vnoučatům,
že úzkého bratrství obnoven plod
tu každého léta a zraje nově.
A rod je silný a žije i bojuje rád,
že dlouhá léta kvést bude i zrát.
40
PŘÍTELI NA ZAHRADĚ
Už březen se probouzí. Tvůj domek na venku
se sluncem zasměje brzy z každého přístěnku.
A v zahradě stromy tvých nůžek budou očekávat,
tvých dětinských slov, jichž láskou jsou zvykly kvést a zrávat,
neb ty jsi dobrý, tvá pohoda v pohledu, řeči
i malověrné, i škarohlídské dobrotou léčí.
Kdys léčitel duší, zřídka již píšeš drahá slova.
Kdys básník, jenž bolesti lidstva vzal na sebe, v srdci je chová.
Dnes lidé být nemohou šťastnými, blouděním unaveni,
že nespokojeni sudbou, již dal jim úděl denní,
je nelze obšťastnit, jen v honbě za novotou
a za nedosaženým chtěním a nevyslyšenou notou.
Tak rozloučiv se s nevyléčitelnými všemi
jsi samotu našel a poklonil se zemi.
Teď vidím, jak zahradu zrýváš a záhonku černou prsť,
jak pečlivě uhrabáváš, jen tu a tam přidáš jí hrst,
a drny měříš a obkládáš i zalíváš a z deště
se těšíš laskavého a modlíš se: bože, ještě!
Teď vidím, jak shledáváš v papírcích semena, sazenice
jak sázíš, jak seješ a jak ti zaplanuly líce.
Teď slyším, jak budou as klapat tvé rozbité sandály
po schůdkách, až nalejí pupence, květy se zapálí
41
a až ty divy vypučí ze země, květy se zjeví
ti růžové a žluté a temně modré jak zpěvy.
Až přejde duben, tvé sandály zaklepou každý den,
tvé oči se zdiví, ty budeš vzrušen, nekliden
vším kvetoucím před prvním májem a po prvním máji
v své zahradě, zeleň kde bujná a květy kde zlaté plají.
Hle, hrušně s tuhými, světlezelenými listy,
tu alejky jabloní bělorůžově kvetou místy,
zde klokoč, voskově bílý, zde třešně. Květ čistý tak!
Žel, nejdřív těch třešní květ něžný odkvétat spatří zrak.
Pak záhy vše v odkvětu a pohled je porušen čistý.
Jen japonská jabloň Sakuri dosud růžově kvete,
jak družička s větévkami, jež zdviženy diví se: světe!
Teď boží dřevec láká svou vůní kořenitou,
teď jasan s květy, jež spouští vousů spleť nitkovitou.
Sta kosatců s listy pentlově mečovitými,
čokoládově, žlutě a modře rozvitými.
Ó pampelišky zlaté a chvojky bujné chvosty
tu pod smrky stříbrnými s obalů žlutých letorosty –
můj bože – a já tě v odkvétání vidím všeho,
tak na vše pozorlivého, tak pečlivého,
jak hlídáš třešní bobulky zvědavě vykukující
a rybízů, angreštů plůdky, jež smějí se, pidimužíci,
a v husté i vysoké trávě jak zrosené sedmikrásy
se rozdívaly zdivené do prosté, rdící se krásy.
42
NEZMĚNĚNÉ DNY
Co přebolelo zim
až do těch slibů jar,
to uzrává v tvém lůně, země.
Teď, v červencový žár
skotačí drobná kůzlata
a každé krávy vémě
se těžší zdá svým houpáním,
co nemotornou lehkostí
s rolniček tančí klinkáním
ta dlouhonohá hříbata.
A básníku se zdá:
ty dny tak žhnou jak za mláda,
noc dýše teplý zrání pachpach,
jak sama uspávala by, –
dobře se spalo v jeteli,
a dobří lidé v chalupách
udřeni, sťati leželi.
Parnatý potok dýmá tak
a v údolí všech údolí
si zpívá volně jako ptákpták,
kdy neustále šveholí
a z lesů vůně hub a mechů
v soumraku lučních cest
43
v silice smísila se dechu
před rozsvícením hvězd
A starý básník rád
naslouchá obilí
jak teple šumí.
Vždyť chodíval tu mlád,
když v rose rána stříbřily
se louky, háje, chlumy,
když pastýř ovce na návsi
vyháněl statků za vrata,
roh ozvěnou zněl, štěkot psí,
v nedbalkách vstala děvčata
a smíchem ptačím, po zpěvu
jenž zněl, se smála u chlévů.
A třeba změnil se i svět,
táž pole, vsi, tvých u nohou,
vše dívá se, jak z mladých let,
v témž světle, pod touž oblohou.
A starci básníku se zdá
vše jako dávno za mláda.
44
O PARNÉM DNI
Mrtvé, osamělé údolí,
uschlé růže voní kdesi ze hřbitova.
Zakrslé stromky u polí
za obzor jdou beze slova.
V drobných stínech kamenitá pláň.
Žhnoucímu se slunci, země, klaň!
Vyssát les a vyschly prameny,
na palouku kroky něčí chřestí.
Jenom bílé v kruhu kameny
žhnou a jedlí vadne klestí,
cvrčkové jsou líní, tvrdě spí,
jako v poušti na stepi.
Doma tížil bílý, nízký strop,
i zde, modrá obloha tak nízká.
Kamení vře v horký hrob,
obzor dálný, salaš blízká.
Cesta žhne, ten úzký had
vine se a nikde, nikde chlad.
Velké, oblé kameny, jak žhnou
v žáru slunce roztroušené strání,
bělí se a tratí krajinou
v samoty té uspávání –
podkosen jsem, klesám znavením,
uspán jsem a kamením.
45
A teď sní se mi: že pastýř jsem,
nad kamenným stádem sedím naslouchaje
potoku, jenž mlčí pod lesem,
vážka visí mrtva z tůně kraje
a jak zůstal státi popolední čas,
nic se nehne, nezvolá ni hlas.
46
MÍSTO SEBEVRAHŮ
Často tam,
v krajině nejsmutnější,
která vždy lákala sebevrahy,
ozve se prosebný hlas:
Pro milosrdenství boží,
pobuď tu chvíli, neodcházej,
nestrachuj se, nevyhýbej se mi,
ozvi se aspoň výkřikem!
Chci tě poláskat, odpovím ti.
Mlčí tu všecko.
Není tu ptáků, není květin,
v houští jak nevsáknutá by krev
dosud vlhla.
Pro ten prosebný hlas
přec se tu zastavím,
přemohu svoji hrůzu.
Vtisknu svou hlavu
do klína neblahé, zavržené té hroudy,
již se vyhýbá živoucí.
Slyším, jak někdo by mluvil.
Díky, šumí les.
Díky, hučí potok.
Díky, šeptá pološero:
47
budou i květy a přijdou ptáci,
větvemi sestoupí hvězdy s nebe,
za tebou, který jsi se neštítil
a horoucně mne líbáš.
48
POHLED DO KRAJE
Nedělní ráno zvony na pozdrav
již polím všem a lesům posílalo.
To podzim byl, pasáčci pásli brav
a po stráních to dlouze halekalo.
Mha klesala, až sluncem zazářily
vsi, pole, lesy, dvorců úsměv bílý.
Mně zdálo se, že zbudily se vsi
v tísnivém spjetí sadů líbezných.
Jabloně vanem vyměnily si
uzrálých plodů vůně přede dnem
a s hrušněmi a hrozny podél zdí, jež mživé
se modrajímodrají, neb zlatem hoří živé.
Vesnické domky hltám, jabloně
chtivými zraky, pole, louky, sady,
poslední zbytky květů v záhoně,
barvami tísnící se dohromady,
příbytky selské, úpravné jak klícky,
vykukující z větví idylicky.
V kraj polí zapomenut vůz i pluh
tu odpočívá sám, pust, vypřažený.
Cestami ke kostelu přes les, luh
a přes potok jdou štěbetavé ženy
s mlčenlivými starci. K čnící věži
silnice bílé dlouhá alej běží.
49
Jeřáby vystřídány kaštany.
Co rudé hrozny řadou srdce blaží.
kaštanů plody sráží závany,
jich plavky, straky jak se poobnaží,
zřím hry a tance, pohled přes pastviny
až někam v hloubku, v srdce domoviny.
50
VESNICE U ZORANÝCH POLÍ
Jak zčechraný bouří les a do oráčů jak pere
studený vítr ještě ledem napitý!
A ze strhaných mraků
jak třepí se slunce, oslnivým světlem se dere
z mrazivých mraků, jež větry bičovány
se roztrácejí a tonou, mizí rozbity.
Za kraj až do nedohledna a šírá jenž přeorán
a za pluhem, za vonící hned prstí
se rackové derou o kořist.
Jich lkavý smích spíš dohovor je veselý,
všech kopců, otevřených stran
s tou hloubkou, ves kde svítí oslnivou srstí,
jak živý tvor, když oči se mu přivřely
a on se chystá klidně ležet na slunci a příst.
Teď drsného, ranního mrazíku
se slunce osvobozuje a ku poledni
uléhá vítr, modrý dým se ztrácí nad zelení,
v níž probělává ves
a statky sedláků a domky dělníků
stoupají do výše, až tam, kde zatmívá se les.
A jak tu kráčíš, zatoužíš
promluvit s oráčem neb děvčetem kdes u studny,
neb s hospodářem, sad jenž hlídá zraky svými,
51
neb s dětmi, u školy kdes za poledne vířícími,
neb s hostinským, jenž rád své prolelkuje dny,
a o letošku chválu uslyšíš:
Že na ložích svých ženy šťastně porodily,
že hladu nebylo, že všichni sytí byli,
než mohla ubrat smrt, že život více dal,
a přec-li někdo z hloubi žalosti
když bláhově si zaplakal,
to byli ti, jichž děti v městě ztraceny –
snad zlými lidmi zkaženy, snad v prostotě své zkráceny
žít daly Městu krev své mladosti.
52
MASOPUST
Tu za alejemi třešní
dýchá a svítí ves
a stranou jak pro zimu šitý
ji kožichem kryje les.
Je před večerem šero,
kdy růžoví náledí,
jímž postavy v těžkých botách
se šinou jak medvědi.
Jsou lednová pole holá,
ves světly se rozžíhá.
Za okny s ocílkou řezník
zkrvácen pobíhá.
A sedlák i čeleď cítí
vřít oheň v útrobách,
jak vepři září zrudlí
visejí na skobách.
A mládež ve velké síni
se točí dokola, –
tu divoce někdo zavýskne
a do tmy zavolá.
53
Až hřbitov se ozve tím tichý
„na větrníku“ zván,
jenž do všech končin světa
je roznášen, rozvíván.
Tu všichni dřímají tiše,
květiny rostou jim z úst,
kdož divoce dotančili
svůj poslední masopust.
Kdo hřbitovním vrátkům se vyhnul,
to rota tuláků je,
co v město šla hledat si práci
a v kořalnách ponocuje.
A věrné a poctivé holky,
jež ve službách sestárnou
a scvrknou se sezdány s chlapy,
neb s chrchlavou továrnou.
Leč všichni, co neumřeli,
neb věrně zůstali tu,
se točí a k sobě tisknou
v tom žhnoucím pocitu,
co hrnce bublají plné
důvěrně z poklopů
a masopustem to voní
od podlahy ke stropu.
54
KDYŽ SE PO NĚKOM POPTÁVÁME
Co se stalo s tím divokým děckem z lesů,
které mi nosilo kytice kapradin, vřesu?
Byla to divoženka a zalesačka,
hrála si klukovsky s pasáky na pasáčka.
Zpívala ráda v lesa kraji,
tam kde se jedle vyhřívají,
planou vrbky, dům v slunci bílý
v louce, kde laně z pramenů pily.
Bledou se stala v městě dámou,
pochybným uměním svět jež klamou.
Žonglérkou nebo výstřednicí,
toilet hvězdou, kolem níž kroužili hadrníci.
Naposled zmizela v chřtánu louskáčkovi,
zlatem a beze slov lásku jenž loví.
Kde měl mít srdce, měl kola stroje.
Jednou, snad masopustního za rána,
byla v ně vtažena bez křiku, boje,
a havětí jinou sešrotována.
55
DÍVČÍ PODOBIZNA
A nezpívala svatých písní
a přece byla tolik svatá,
svítila tím, co oko vysní,
voněla tím, čím vítr chvátá.
Domácích chlebů měla vůni,
průsvitnost vody ze studánky,
skřítkové dobří snesli u ní
své směšnůstky a radovánky.
Zněla jak píseň po údolí,
po drobném luhu prostřed háje,
veselost měla žitných polí
a smích jak na šalmaj když hraje.
Někdy jak zvoničky hlas klinkla
a někdy dálkou jitřních zvonů
objevy zlatých zrnek cinkla,
květinou rozhoupána v sklonu.
Když jeden den ji pohltilo
obrovské město, jeho vřava,
jak všecko na ní rozsvítilo
se nově, jak chce den a dává.
56
Též pěla písně svaté časem
pod klenbou chrámů, zář kde zlatá,
i písně vsi své svatým hlasem,
však nebyla už dávno svatá.
Královna v kavárně své čtvrti,
jíž flamendři čtou verše k ránu
o láskách, které vedly k smrti
kams do hájů, za městskou bránu.
Zavoní někdy douškou mezí,
skřivanem někdy zašveholí; –
dozrává, sládne hroznů řeží –
leč veselost kde žitných polí?
Zkušená městem kráčí dáma,
družíc se k šeru tragickému.
A ve bludištích lásky sama
si hledá srdce k srdci svému.
57
V KRČMĚ „U VESELÝCH HOLEK“
V tom městě přihlásí
se mladosti přízrak z rodné vsi,
když v krčme „U veselých holek tří“
se sesedávají filistři,
a slepý harfeník tóny své klepe
do recitovaných veršů, jež zoufale fatální
tak dojmou ztrnulé oči rudé a slepé,
i holky i hosty sentimentální.
„Byls sedlák a neoral jsi,
když v jaře jíkaly káně,
byl student jsi, zalhával jsi
a zhasínal ohně slov Páně.“
„Byls řemesník, práce se štítil
a nechals umřít děti a ženu.
Byls básník a v noci jsi chytil
pár setřelých můr a života pěnu.“
Tož o marném žití tom skládali
ty sentimentální sloky
studenti sestárlí, když vysedávali
a plešatili tu roky.
58
Však často si vzpomínali na ves rodnou,
když upíjeli se a když žaly se vbodnou.
A s nimi veselé holky tři,
jichž ženství půvab ztratilo tu,
plakaly jak ti filistři
žalostí z marných životů.
59
DEN SVATÉHO VÁCLAVA
Sem v městečko svatý Václav na své brůně
nevjíždí za večera, neb za noci při šeré luně,
však ráno každým rokem se vrací v slunce plamu,
uctíván zbožnými srdci i dětmi, světec jich chrámu.
Toť svatý je Václav, jenž oděn v slušný a teplý plašť
dne nejkrásnějšího v září, objevuje se všude,
hned ve všech staveních městečka, všecko jím rozhoří zvlášť
a blaženstvím plní stejně bohaté jako chudé.
Hned žehná a nahlíží v chlévy, stkví ze všech se mlatů a půd
dne dnešního skvělý plášť, jak zlatými třásněmi rud‘.
Je nad městečkem na kopci, na hřbitově, je v zámku,
teď ulici zaplňuje, náměstí zaštítí,
v tu největší vřavu pouti oslní, zasvítí,
a u každé budky postojí, u každého krámku.
V té veliké vřavě od rána do večera
dne jasný plášť nepotřísněn je laskavého světce,
jenž jako svědek přítomen pobídl koupě sterá
a osmělil mladé lásky, jež v každé se shlížejí tretce.
Že každá mísa dnes plná a jídla a pití je dost,
on u stolu každého prodlí, ten vzácný, nebeský host.
Snad ráno o mši na oltáři
se zčernalý, přísný zdál,
když varhany hřměly v svící záři,
60
však tady, venku, jiskřivým dnem
všech konání obšťastnil zvláštním úsměvem,
vždyť více byl člověk než kníže a král.
Šly selky, v zem vrůstali sedláci
a smlouvali před kupou věcí,
a v řehotu koní se hovor roztrácí,
řvou dětí a plkají báby a dědci,
leč všude, v dne hořícím oděn plášti
tu svatý Václav smiřuje staré i záští
a v štěbotu klarinetů a v břesku trub
dlaň plácnout dá v dlaň a píti na litkup.
Tam před divadly a kolotoči.kolotoči,
kde hoši a dívky své nechají oči,
též svatý Václav dne pláštěm stkvícím
je oslnil, že jim bylo jak ve snu spícím.
Jak na vše se sváteční hospoda smála,
jak úvahou každý provázen kup,
v hospodě hudba divoce hrála
a kdo měl kuráž, si výsk' a dup'.
I děvče, jež k smrti milovalo,
čekalo se zraky sklopenýma
a v koutě stálo a umíralo,
až milý ji schvátí rukama svýma.
Tak všudypřítomný, jak vítr v tom kraji
je od rána svatý Václav, jej všichni po boku mají,
i radu od něho berou, když odvahu ztrácívají.
61
Pak večer, když plášť jeho za kopec mizí
a noc se přikrádá chladná ve svitu hvězd,
ztrženy v náměstí boudy a pusté kouty a cizí,
zas kroky nočního hlídače ozvou se ze známých cest,
tu halapartny jeho zříš velkou prostotu
všem zlodějům k smíchu se lesknout u plotů.
A jako na rozloučenou se svatým Václavem
v záblesku ještě posledním a mlhavém
se zastříbří halapartna. Až za rok zas
se vrátí svatý Václav v dne plášti, jenž samý jas.
62
PÁŽE ZE STARÉ MALBY
Kdys na zvíkovské věži v hloubku jsem se díval,
jak řeky dvě stékaly se. Šuměly lesy a zpíval
den letní, kukačka kukala, dole míjely vory
a maličké jako mravence rozeznával jsem tvory.
Byl vyhřátý do žhava den a umdlen unavením,
tím téměř bezlidným parnem, sám zbyl jsem se svým sněním.
Vnitř na stěnách sálu rytíře s paními napodobil
a dle maleb starých, zbraní a zbrojí povyzdobil
kdys malíř zašlý, že v slavnostní ztrnulé pýše
šly tyto stíny a v průvodu zduchověly tiše.
Já dlouho tu odpočíval a postavy primitivní
v mé duši ožívaly a vtiskli se stínové divní.
To čas byl romantický prvních básní a lásky,
kdy ořem bujným je duše a pokorné nesnáší masky
kdy volně se rozvírá kraj a uváznout někde je želno,
neb vězněn být celý život a otročit nemyslitelno.
Jak na malbu stěny jsem zřel, cos v srdci mém hnulo se skryto,
že za paní páže šel, vlečku jí nesl, mně bylo líto,
neb právě jsem tolik prošel míst a vsí a měst,
kde kvetlo jaro, kde u matek, milenek krásně jest,
neb tovaryšům volno je bloudícím za svým dílem,
neb poutníkům roztouženým za nejasným cílem.
63
Co na malbu stěn jsem zřel, kde zobrazen svatební rej,
já o záchraně pážete snil, snad vysvobodit jej.
Neb zdálo se, z pokory jeho že odbojný vyšleh' duch,
že studentu na toulkách raději přítel byl by a druh,
a že se mu zmrzelo vasalem, sluhou být zděděným,
když slunce na vršcích hoří a luhem zeleným.
Byl šlechtic a na učení tu galantní prožíval léta,
či z čeledě synek, zas sloužil, svých drahých zbaven a světa?
Pak, co jsem na dvoře pojedl, ve stínu stromu ležel,
mně zdálo se, z pážat můj známý že z průvodu za mnou běžel,
a stále mi v patách byl, i když jsem sestoup' k řece,
i když jsem v hospůdku sed‘, on u mne. A takto vece:
Mně je tu smutno a omrzelo mne věky vlečku nést,
ať prší, ať slunce, ať plno stříbrní se hvězd,
té krásné paní, já chtěl bych s tebou do světa raděj,
jen objevil jsi se, věděl jsem, že mi zkvetla naděj,
že najdu v údolí rodnou svou dědinu v polesí,
že na matičku se obě mé ruce zavěsí.
Ó vezmi mne sebou smutného, řek', ať jsi kdokoli;
znám střílet z kuše a vypouštět na kruhu sokoly.
Já děl mu: Tak dlouho jsem zřel tvůj smutný na výraz,
leč z dávna jdeš, k paní patříš a k rytíři na obraz.
Tu zmizel v tom parném dni a slunci, mně líto bylo,
proč ve snu zatvrzelém se o záchraně mi snilo.
Pak dlouho jsem sám šel lesy a lukami za večera,
jak student chodívá v létě, až tu u kláštera,
když zvonili k modlitbám, páže se zase objevilo,
64
tak smutný byl jeho výraz, nejinak jakoby žilo.
Chci do světa, chci být volným, chci se za tebe modlit,
jen s tebou, jehož zrak pronik' mne, abych moh' prodlít,
chci stále jít s tebou, tak jha bych se zbavit musil,
své věznice hradní, kde v poddanství jsem zkusil.
A od té doby, ať v klášteře nocležník v poutníků cele,
neb v chatrči na peci, v peřinách věžových nad postele,
neb v chlévě na palandě, ať spal jsem kdekoli,
to páže u mne, s ním jeho kuš a sokoli.
Ať přišel jsem do měst, nehlučných do vsí se zvonicí,
neb do samot, kde jsem se potkal s nedůvěřivou lící,
já tušil, jak páže mne kouzelným kruhem obepnulo;
až za dlouhý čas přec vidění zašlo, se rozplynulo.
I smazány rysy pážete, vlečku držící dlaně,
v tom svatebním průvodu zvíkovském, pyšnící se panně.
65
HORSKÁ KRAJINA
Zimomřivé jsou kopce. Zjizvené stromky.
Květiny všední.
Od ovcí drobné, okusované domky,
a v nich u stavů stařečci bědní,
od šňůr korálů nevěsty bledé
skrze stromoví bledí na hory šedé
v dlouhém čekání na ženichy.
Kotvy starců a žen jsou spuštěny do záhrobí.
K bezlidné hospodě zírají hroby.
Hřbitov je mlčenlivý a tichý,
pobořenou jenž zídkou se dívá,
větrnem hor neb cvrčky zpívá.
Rána jdou s hor a večery z údolí.
Duchaři duchaře větří večerem pozdním
kašlem suchým, kašlem tuberkulosním
žijíce nad životem, kde nic už nebolí.
66
POD STROMEM, KDYŽ OPADÁVAL KVĚT
Mne rozkvetlý strom zdivil krásou svou,
až zdálo se, ta rosa k noci bolí.
Měl svěžest první, křehkou, panenskou
a tichou čistotu
všech opuštěných mezí prostřed polí.
Držely větve hnízdo ve dlaních
jak malou škebli, v které duše bije
a květy bílé jak sníh na skráních
rozkvětem zdiveny
shlížely v žár, jejž slunce k zemi lije.
Když milenci si pod strom usedli,
už květy, zdálo se, že zrůžověly
a lásku když si přísahali, ubledlí,
tu celou vážnost života
i zátok jeho, bouří, v očích měli.
V dnech cosi slastí milenců tu rokotá,
slavičím zpěvem, jak se stráně smály.
Zdánlivá opuštěnost, samota
pak chtěla srdce přepadnouti –
neb květy, květy tiše spadávaly.
67
Milenci na svůj strom, když večer v stráně sed‘,
šli dívati se ruku v ruce a skráň k skráni.
Tím víc však věřili, čím opadal víc květ,
víc dívali si v oči,
že to, co míjelo, jen sblížilo dny zrání.
68
JE PODZIM U KONCE
Je podzim u konce,
až oslnivě sluncem plane.
Jsme, jak by v strádající rodině
nadešly týdny vyrovnané:
vem' z mísy ovoce.
Teď každé slovo zazvoní
moudrostí stříbrnou jak mince.
Rodiče v dětech omládlí
vyčkávají, až podzim prudce dovoní
a skončí brzy, ve chvilince.
Naděje růsti času nemají
a do bouří už nedorostou hněvy.
Přijď, zimo mírná, sníh tvůj milostiv
skryj naše duše ubohé,
jen ptáky udrž v nich a jejich zpěvy.
69
ŘÍJEN
Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.
Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.
Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.
70
KRUTÁ ZIMA
Zaváté zvony, Spasitel u cesty pní.
Přes pole průvod pohřební
za obzor zašel a z lesa
dívá se bílá zima.
Večer s mlhou klesá.
Spánek sestoupí než se naděješ,
obejme kopec rukama duchovýma,
na něm ves, hřbitov, kostel, věž.
Z lesů zima čiší.
Věž se nad kostelem výší
jako hlídač mrazem ztuhlý,
s bání-hlavou nad hřbitovní zídkou,
věčnou svojí zaujatý hlídkou,
jakby sčítal domky, pomníky a kříže,
v hrobech zasypané truhly,
staré nápisy a mříže.
Ostrým ledem řeže sníh.
Vítr blázen nadnáší se v závějích.
Přes topoly bouřné víry svistí.
Ve vsi z krčmy, z krámku
světla plaše žlutá
třepotavě pláchnou jako v pádu listí.
V parku ponurého zámku
praská nocí zima krutá.
71
JARNÍ POZDRAV ORÁČI
Oráči, jenž jsi dooral a sil
zas na své hroudě, den když jarní zazářil,
já pro tvou tvrdou, mužnou krásu
tě vroucně pozdravil.
Tvá země kdysi nebyla už tvojí,
když duši nezbylo jen oč se chví a bojí,
ne v sem, víc v nadzemskou jsi věřil spásu.
Tvé rodné zemi těžce, potupně se žilo.
byls na zcizených polích pouhý vzdoru křik.
Z těch hor a lesů nic ti nepatřilo,
vše cizích vetřelců zkradeným lénem bylo,
jen krev tvou pila zem. Tys žil, – však nebožtík –
A skrčen, utlačený před radlicí běd
jsi vzdor svůj v srdci hřál a tak jsi šel.
Mzdu jídals do krve zdrásaných otroků,
co cizích rozkazy ti bubnovali do kroku,
co jiní ssáli mízu tvou a květ,
tvé ovoce sčesali zrající,
tys pro svůj rod padavky shnilé sbírat směl
a na jich hody při suchém zřít krajíci.
Pak zburcoval tě k zúčtování čas.
Plamennou, v srdci rozdmýchanou bouří,
v níž odplaty poušť z požárů se kouří.
jsi otřás' zcizeným a rozkradeným krajem.
72
Co byla zem ti, pozemských běd hlas,
když duši svou jsi příštím utěšoval rájem?
Kdys poslání tvé tvůrčí bylo: z hrůzy cest
mrskačů bičem zdvihnout slovo boží,
jež pravdou duší pokorných a hvězdou jest,
a z kamení a hloží
vyvede duši hříšnou, k trůnu Boha složí.
Svůj Tábor žil jsi, Blaník svůj jsi žil.
Však v dění zra jen jednou k činu sen
a nikdy neopakuje se, nikdy již.
Je třeba nových, tvůrčích, svěžích sil.
Teď jiný nastal tobě tvůrčí den
svátečních hlaholících zvonů.
Teď, chlape boží, zem svou máš, jsi připraven?
Růst jinak, jiném duše po zákonu,
být jinak svým a jinak rozdati se celý,
než jakým žitím praděd, děd a otec žil,
když na galejích jat Faiáku dosloužil
a paláce mu na Dunaji střežil svými těly?
Teď ze skoupé své země tvrdých hrud,
zda dovedeš vykouzlit trochu ráje,
bezvlády každou křeč a blud
proměnit v lásku, která roky zraje,
zda dovedeš ji dlouho trpělivě nést,
tak trpkou, lidskou a tak nahou,
než usládne, neb vše, jak z této země jest,
co krvavých potoků mokvá ještě vláhou?
73
Zda z výhružné své, dávné pěsti
učiníš silnou, tu, jež umí chránit, vésti?
Dnes v krutém zápasu, jímž proklán klid,
jen práce nad prací kdy bude vítězit,
ty proměnit se musíš v novou lásku celý.
Teď vládneš a teď sloužíš sobě sám,
jsi pán svůj i svůj sluha,Bůh jsi, lid i chrám;
jen smělí tvůrci mohou být si spasiteli.
[74]
KRUH SE UZAVÍRÁ
[75]
PRAMEN
Pramen vytrysk' v smutném poli:
chci se divit, zvonit, hrát
s travou zelenou a stvoly.
S hloubek šedí jen se rvát?
Z tmy jsem musil vytrysknouti,
ze skal jsem se vyprostil,
dětské nohy, drobné ruce
hned mne našly a já prudce
objal jsem je na své pouti,
zlíbal je a nepustil.
Prameni můj, řekla panna,
blubinhlubin tajemství ty víš,
v srdci mém jak hoří rána,
těš a chlaď, je uzdravíš.
A jak do dlaní mne vzala,
jak své srdce postříkala,
z hlubin usmíření zní,
minulost hned promluvila,
zaplakala, odpustila,
nové sliby rostly z ní.
Prameni, řek' člověk starý,
v hliněný jej zchytav džbán.
Na poslední myslím dary,
v blízkost věčna vkolébán.
77
Džbáne, skleněný k rtům náhle,
o den uzdrav hrdlo zpráhlé!
Dekuji, žes čerstvý, prostý,
netknut žárem poledním.
Poslední jsi uctil hosty,
tož mne, douškem posledním.
78
MATČIN SNUBNÍ PRSTEN
Otřelý kroužek,
snubní prsten nebožky matky
zasvítil tence.
Rozhořel se, zasmál se, vydal hlas
cudné, radostné ženy,
po zásnubách když muži se odevzdala
a dítě mu povila.
V dobách těch snubní prsten zpíval
o věrné lásce, v dobru i ve zlu,
na věky věkův.
A když jsem zbystřil sluch svůj i oči,
viděl jsem mladý svůj život:
Jistě ten snubní prsten
přivolal mne kdys k životu,
hlídal mne a kolébal mne
věrně navléknut na prstu ruky
anděla mého strážného.
Děkuji ti, matičko,
že jsem žil, že žiju,
že jsem tvým synem.
79
V pokoji bílém
kolébky houpavé kyvy
mluvily v tikot hodin
mladým štěstím.
Slyším je dosud ve snu.
Vyskakuji z kolébky,
plavé ještě dítě,
hračkou si tluku, vybíhám ven dvorem,
do zahrady a polí, houpám se u potoka,
na větvích olše a vrby se houpám,
brouzdám se bosý a nahý,
sluncem hnědý, ostřicí drsný, k hlíně přischlý,
hvízdám si s ptáky, se svišti pískám,
s rybami se vymršťuji, s raky se schovávám,
ubíhám a mizím.
Nechci být pořádný, moudrý, ani pilný, ani milý.
Nechci sedět na jednom místě.
Chci býti všude,
u zvonů, u hnízd, ve vikýři u jeřábů,
na hrotu topolů,
toužím utéci daleko z domu a z kraje.
Ale roky jsem pak připoután
k stěnám školní světnice.
Slyším odbíjet hodiny,
posly to jara, léta, podzimu, zimy.
Okna zřím dívat se v náměstí.
Učím se poznávat duši městečka,
hlasy vzdálených vsí zachycovat,
všecky kyvy stromů, zrcadlení vod a rybníků,
80
ať je to kdekoli a za jakýchkoli sluncí.
Dlouho nechápu stínů, nerozumím pláčům,
strastím zastávek náhlou nad propastí,
rodinným prožitým útrapám,
rakvím odnášeným rozloučených duší,
lidským hrůzám, jež zaviněny lidmi,
vteřinám mladých žalů v sobě otrávených;
neslyším zastávek – kalných dob naříkání,
jenom vidím čas letět
krajinami a místy, mládím až k mužství.
Nesu se překotným letem,
všecko mi splývá v jednotu vidění,
příchod s rozloučením.
Ale teď jsem již mužem.
Ale teď, jako hodiny
přesný být musím, hrozne pravdivý,
dobrý ke všem, nikoho neklamat, v slovu stát musím,
ze sebe tvořit, nevěře v nakradené a lživé,
musím svou vykoupit duši
věrnou láskou a těžkou svou prací.
Naděje unášejí mne daleko před časy.
Pěšiny všecky jdou k spáse a k Bohu.
S lidmi jdu a bloudím a nechci být pokořen,
jenom svých věcí pánem chci být pokorným.
Chci být na výších, viděn chci být a slyšen,
bránit se chci a vzdorovat, třeba jsem týž, jak dítě.
Dítě a člověk jest jedním kruhem
z téhož kovu, týmž zůstává, třebas jiný,
ale jak jej člověk učí se denně žíti,
ušlechtilejší, dražší stále, čím otřelejší.
81
Tak už se přehnalo první mladé třeštění,
přelétlo spěšně, jak by si výskalo,
lampióny a prapory vlající
do temné noci vtiskalo;
lampy se vzdalují řadami stromů,
smějí se dívčí hlasy,
píseň o kalině dozněla strží, –
v polosvitu zeleně vše zašlo.
A zas cizí krajiny, moře a města
jako film ubíhají a zase kraj rodný;
jeho duše se vrací,
opakuje se, ale zmocněnější
jak život sám, od květu v plod kdy zraje.
Večer mnohý zas vidím
plný vůně, rozšlapané trávy,
zpustošených stromů a křů a květů,
s vyjedenými stoly po hostech,
v zahradách hasnoucích
konec dne se krčí.
Vidím ranných hájů
ubíhat mnohou zeleň
postříkanou bílými a pestrými květinami,
vidím z nich kývat mi hlavy milujících,
zváti mne kýváním lodyh,
houpavých, pozdvižených rukou.
Lesy pak slyším kolem šumět,
spálené létem.
Z bažantnic a obor slyším pískání zvěře,
82
parný opar se vléci dubinou
nad sleželým listím,
vidím zralé ženy ve stínech spáti,
nad nimi muže stárnoucí odpočívat.
A pojednou léto přechází v podzim,
slyším úprk kroků, světel a hlasů.
Večer se šeří.
Nad řekou temně modrou a světly žíhanou
ohromné skořápky vrší se osvětlený bok,
neohrabaný parník blíží se, couvá, stoupá a se klene,
nesmírné dobytče, náhle vyplavené,
houpá se, chřestí řetězy o sloup můstku,
skřípe a zraňuje vodu v opětném rozběhu.
A zase, jak stokrát, tisíckrát
z tmy modré a hvězdné,
Praha světélkuje a blíží se tajemná,
budovami tě volá,
teplem uličních zápachů omakává.
To už je víc, než mužné léto, –
ani nevíš, jak brzy přišlo.
Záhy nevrátí se již, co jsme žili.
Stáří najednou belhat se vidíš chorobné
po jediné světnici.
A ty všecky hlasy minulosti,
kdy jsi byl pokořen i pánem svým jsi byl pokorným,
slyšíš zmocněné ozývat se ve vzpomínkách.
83
Kruh tak spial se od mládí do stáří,
zazvonil tence.
Děkuji ti, stotisíckrát, matičko,
za všecko, za život, kterýs mi dala.
Dívám se na otřelý tvůj snubní prsten.
Krása, mládí zestárlo v krátké chvíli.
Ty též jsi mrtva a pro tento okamžik
tiše spíš.
Ale život náš, otřený jako ten kroužek zlatý,
a i ta smrt nám sepne kolébku naši i rakev
s životy věčnými,
které se teprve počnou.
84
MATEŘSKÉ TVÉ SRDCE
Mateřské srdce tvé velké jest,
slyším je v tichu zdaleka bít,
slyším je zpívat ve sférách hvězd,
září, co chrámových oken svit.
Na malé prostoře osud je poutá,
obklíčeno jím, šlehá však výš
obětí z oltářního kouta,
pod plamen kdy je položíš.
Velké tvé srdce trpících žen
z domů shořelých vyšlehá tam,
jako z kouřů, kde zastrčen
z kouta by domů čněl velechrám.
85
OZVĚNY MLÁDÍ
Na sochách zkamenělých smutkem
růžoví ráno zardělé, –
zástupy míjejí v pochodu prudkém,
neznám z nich ženy ni přítele.
Hudby hrajou jak v letech mládí.
to však již přeběhlo poklusem,
na míle ku předu uběhlo, pádí
za řekou, za loukou, za lesem.
Ozvěnu jenom houkat slyším
pokřik uličnický a smích –
nějak se dloužím, nějak se výším,
abych víc uviděl, uslyšel bych.
86
STUDENTI JEDOU STAROU POŠTOU
Po silnici se vykolébala
archa černožlutá,
jakoby pod šedým nebem spala.
Ale teď, sršněmi tknutá
po dlažbě zadrkotala.
Nebylo bláto, nebyl sníh.
Krákaly vrány na mezích.
Bolestí pískáš do nehtů zalezlých.
Stará se otřásá brána,
na níž namalována
svatá Maria panna.
Domky úzké se třesou,
za záclonami bez ozdob
shlížejí ženy, jež účesy nesou
dávných, mých dětských dob.
Z jiných světů se zdál
třepetný trubky tón.
Krabice na zem teď vykládal
starý postilion.
87
U kříže, z plechu jenž vytepán,
vidět až do poštovních vrat,
která dáma neb který pán
bude vystupovat.
Možná, žes Ježíši
přijel, a v krabici nejvyšší,
v nejvyšší krabici jest
plno stkvoucích darů a hvězd
v růžových, modrých a zelených
papírech krásně balených.
Možná, že od východu král
vystoupil z archy a tady stál.
Ale proč sedal by v rozbitou boudu,
může-li přijet na velbloudu,
stříbrný hlas se smál.
Postilion se domů klátí,
světlem už září stanice.
Kobylku zdolaly poslední klusy,
kobylka močí a pouští trusy
a my se řehtáme, ptáme se:
Pane, čí jsou ty krabice?
88
OHLUŠENÍ
Nejprv se věže v dálce zatřpytly pozdravem,
prvním a radostným ve vzduchu šeděmodravém.
Vítám tě, mluvily nejvyšší hroty vbodané v mraky:
Neboj se, vkroč jen! Porozumíš-li, porosteš taky.
A pak se sevřelo srdce, neb poprv se svěřuješ
ulici zakouřené a náměstím ztracený jdeš.
Z obchodů křičí řad světel barvami, lakem, koží:
Nelze každému míti mého krásného zboží.
V opadlé stromy lijí lampy svůj modrý svit,
jako zamilované ještě v posledních lupenů třpyt.
Postranní ulice kratší jsou, tmí se naivně
z ticha domů, jež vedou si prostěj vnitř i vně.
Zvědavé balkony z plochy façád vykukují,
hromadně nakupeny se tlačí, se překřikují.
Rotační kola tiskáren třesou se v podzemí hloubce:
Celý svět zítra ti zobrazím v nové sensaci sloupce.
Drobná řemesla každého domu svůj skrývají zjev,
prozrazena vždy čerstvou novotou z kovů a dřev.
Jenom ty v květináčích květiny v přízemí, dojemné snům
na matku tvou se ptají, na tvůj rod, na tvůj dům.
Sedneš si na nábřeží v řeky zrcadlenízrcadlení,
ohromen vším se zakuklíš ve zbožné, úzkostné snění,
velké město tak cizí, nevšímán nikým a sám
rozmýšlíš se, kam vstoupit, v který dřív dům nebo chrám,
do které jizby vstoupíš, jaká tě uvítá tvář,
lůžko ti poskytne, lampu, dá péro a kalamář,
89
nebo ty básník, ty syn, ty bratr, ty žák, ty družné
srdce, jež směle se vydalo na potyčky mužné.
V nesmírné prostotě všeho, cos dosud s láskou žil,
po hřejném, laskavém slovu jsi se roztoužil.
90
POČETÍ
Ten pocit početí mám. Jak před objevem je mně,
když motyka první se dotkne panenské země
a potom už táhne se řada kovkopů, dobrodruhů,
jdou ženy za nimi, děti a smečky sluhů
a z domků roztroušených kolem pánve vzrůstá
veliké, rozryté město a nad ním tma kouřů hustá.
Tak bývá mé duši, jak zemi, v kráse osamělé
když voní mateřídouškou a stíny mezí stele
a touží přec po objeviteli, myšlence dobrodružné,
chce bolest velkou a osudovou, chce žití družné
probudit v samotě tiché, chce kroky a hlasy a činy,
chce peklo výhně, chce pohyb a změnu v den tichý a líný –
Když rána se otevře mi, jež začátkem nového žití
je mojí duše, tu zraněný povrch silně cítí:
květiny hřbitovů celého světa z té rány voní,
leč také naděje živých stříbrným kovem zvoní
a z hloubky počaté myšlenek čety co vydolují,
to za hřmení práce sny množství a ruce množství už kují.
91
PROMĚNY
Zase jsem samotou v lese, nad níž hodina stojí,
stromy šumějí vysoké, pramen světla se bojí,
ozvěna padá jak s výše do hloubi skal.
Někde divoký holub zavrkal,
stíny měří dálku a letí
přes neznámé světy a přes staletí.
Ale najednou jako pod útoky
dobrodružných pracovníků, jichž slyším krokykroky,
v samotě ozvou se hlasy, stromy se kácejí, skály
srovnány se zemí, koleje zkříží se, kouře vše zkálí,
a už město hřmí ve mne, náhle jež vyrostlo
ze samoty včerejší, v plameni oken sklo
vzhoří, stromy schnou v útoku živočišném a chví
vše se napjetím, očekáváním, objevy.
92
NEDOČKAVÉ SRDCE
Nevidíš svítit oken – sníh bílý se chumelí. –
Kéž by už s prášníků zlatý prach střásla jíva!
Snad sever a jih se s nebem a zemí domluví?
Když srdce se zadívá do tmy, hned něco v něm samo zpívá.
To v tobě se srdce okamžik světlý rozsvítil v smích,
je jaro to docela rozkvetlé na vrších domácích,
neb světélkuje to moře neb sama snů perletí Paříž,
či malá ty uličko v zapadlém městě tak záříš?
Neb vidím už zář to své noci, noci severní,
kdy stáří je celé laviny ledu a sněhu nésti?
Či nedočkavostí vidím předčasné prameny s hor
již řítit se, svítit, a stromy bíle hořet a kvésti?
93
SÁM NAD SEBOU BDI
Tou cestou z matky náruče buď slyšný hlas,
až k rakvi pod trávníkem, plným sedmikrás.
Ty zmizíš ve množství a než se naděješ,
ranami jeho zabolíš a zatrneš,
až jeho úzkosti a jeho pochyby
i tebou otřesou a v líc tě políbí.
I budeš nemocen, až tebe zachvátí
vír jeho radostí i muka závratí,
leč každým poznáním se znova uzdravíš,
v sluch vtělíš se i vid, k duším se propálíš,
a po zkouškách, až dovedeš se ovládnout,
snad budou závidět ti harmonickou pout,
neb ten, kdo dojde, chodcem zdá se přešťastným,
jsou rány zhojené, zastřeny soustrastným.
Neb nikdo neví, jak jsi rval se, v žití bil,
jak bohem i svým ďáblem byls a v srdce ryl:
Jen zakolísáš, mužně, pokárej se sám.
Vždy uspokojen sebou, znič ten lživý klam.
Tak rvi se: shasneš-li, sám sviť si v temnou hruď,
zdáš-li se lhostejnět, svým křisitelem buď,
a hleď si stačit sám a nikdy nežebrat.
Neb lásku brát i rozdávat je přísný řád.
94
ZÁZRAK
Rozdávat srdce denně
jako chléb, jehož se dostane těm
sedícím do nepřehledna u stolu,
tisícům všem,
starci kde, muži, ženy a děti sedí
vyčkávavě a roztouženě,
v bratrském kruhu snášejíce se pospolu.
Každé srdce být koutem nebe může;
stoleček prostřený, asyl v bouři, teplé lůže.
Nečekáte-li na zázraky
mimo sebe, na Boha, na anděle,
nečekáte-li na hodiny,
na hlasy z hrobů, na blesky pod oblaky,
od všedního dne nečekáte-li ničeho, od neděle,
srdce svoje si uchystejte:
jako dar mnohým je po kusech rozdávejte,
neubude, neb srdce má milost, že jeho částky
stále narůstají, dáváte-li je z lásky.
95
PŘERODU CHVÍLE
Přerodu chvíle nesmí
nikoho zmást.
Věříš-li, nesmíš odvahu pouze krást.
Nohy i srdce se dlouho již v krvi brodí,
z myšlenky Bohem tknuté než dobro se zrodí
a tvůj den
jenom je pukající žalář, kam vniká klíč,
záhon, jenž čeká na déšť jarní a rýč.
Čekání dlouhé tě mrazí,
nevykoupení vrazi
stále se bratrstvím nevykupují,
hroby se chvějí, ale vzkříšení nevystupují.
Lidské příští je těhotný mateřský klín.
Aby se člověk zrodil, tvých záměrů syn,
mezi hroby a život
postav svou lásku, svůj čin,
neumdli, hroby puknou, žalář se otevře v chvění,
abys byl při zrození.
96
BALADICKÁ PÍSEŇ O LÁSCE
„Kdo ti to vyzradil, že na té čekám
a že přec kroku tvého se lekám,
kdo ti to vyzradil, na tisíc mil,
cizí když já ti a tys mi byl?“
„„Bolest, co sedí v světnici
srdce i duši plenící.
Odešla proto a vzdálena
cestu mi klestí a znamená
a pak mne, lovce zavádí
na stopu v stříbrném kapradí.““
„Bolest je slepá, bolest se mýlí,
nesvítí bolest a bolest šílí,
není pravda, já nečekám, kroku se nelekám,
pramen jsem jen a přetékám.“
„„Bolest si sčítá u oken
mnohý plachý a smutný den,
odchází zas. Pak radí ti:
pramen že do dlaní zachytí,
abys tam šel, abys tam za ní šel,
tisíc mil abys šel.““
97
„Ješitná bolest je, bolest hříšná,
uniknu jí, že tolik je pyšná.
Nejsem už pramen, zas ožívám
větrem výšin, v nich prudce provívám.“
Bolest se vrátila pokorněj
v nepokoj srdce a nevyšla z něj.
A tak se přece dočkala,
láska tam někde plakala
pod opuštěnými vrbami.
Našla, ji přiváděla mi.
„Už je má, s věčnou mladostí,
už je má, pláče radostí.“
98
PÍSEŇ
Noc již a cesta dlouhá jest,
pod temným nebem všecko spalo.
Horečka ze země, chlad šel z hvězd,
tesknou tmou nic se neozvalo.
Mlčela země jak zamčený chrám,
k východu musí daleko býti.
Daleko byli lidé i musil jsem sám
srdce své zachrániti.
Zpíval jsem mu jak dítěti,
v chůzi když spí a je ukolébáno.
Ved jsem ho, než bude viděti
svítáním procitlé růžové ráno.
99
JARNÍ
Slavné slunce s bouřným větrem v jednom tanci
s poli bratří se a s háji, otrhanci.
Děti umouněné vede k mezi z lásky,
aby trhaly si první sedmikrásky.
Zbojnické a dobyvačné ruce
hoří na všem jarní revoluce.
Moje srdce, srdce tvé a srdce lidí všech
drží nad ohněm: to duje jara měch.
Kovárna je svět, jsou hvězdy jiskrami,
jež se tiše rozsršely nad námi.
Z našich srdcí vzniká nový svět: on jest.
Udeř jaro v srdce mé. Chci více hvězd.
Ale zbožně, chci, bych zemí zkvet‘ a zmlád‘,
aby někdo vždycky zbyl, kdo má mne rád.
Slavné slunce s bouřným větrem nezalhalo.
Všecky háje zedrané a též mne milovalo.
100
KLÍČE K DOBRÉMU SRDCI
K srdci dobrému jsem našel klíče.
Jak jsem otevřel je: sladce bolí
cudná zeleň jarních luk v něm, polí.
Teplým vzduchem zlátnou petrklíče.
Čímsi dívčím smějí se v něm břízky,
v kamenitých mezích práší lísky,
zpod kamenů vystřelují brouci
nad kov lesklí, sluncem zlatostkvoucí.
Tušíš, z ticha zrodit se tu musí
radosti smích růžový a rusý.
Žal však též tu domov musil míti.
Tady musil velký smutek spávat,
z rána vstávat, obcházet a bdíti,
pěšinky si musil prošlapávat.
Klíče k srdci našels, – vnikni k němu,
k těžce proniknutelnému.
101
DARY SRDCE
V srdci až budu mít plamen a hvězdy v oku,
zázrakem lásky bratry v lidech probudím,
ty, jež jsem jindy chladně míjel v lhostejném kroku.
Tvůrcem pak budu, kdy nebolím, nestudím,
betlémská píseň kdy ve mně odvěká, prastará
dvěma tóny se pomodlí: dudy a fujara.
Ponesu dary tomu lidu,
zrazen jenž od bratra, od člověka,
zavřen v svou hrdou neb potupnou bídu,
na čistý úsměv lásky čeká.
Dlouhou jsem cestou se rozžehnával
s drahými srdci na zastávkách,
pod drnem když jsem je zakopával.
Do uzlíčku jsem sebral teď lásku,
abych ji rozdal těm, kteří žijí,
několik trav jen, květin a klásků,
dobrých slov nebo bdělých skutků,
pro tolik živých ran a smutků,
které jsou věčny a nepomíjí.
102
DLOUHÁ CESTA
Tys chtěl jít cestou snadnou tak a krátkou
a šel jsi k lásce lidí dlouhou křižovatkou.
Chtěls, aby ruka ruku uchopila,
duše se vpily, srdce v souzvuk bila.
To byly dlouhé věky, srdce hledat
a spatřit srdce perutně se zvedat!
Hle, lidé na doskok se zdají přes ulice,
však cizí jsou si přec, mil na tisíce.
Jich dny se vlekou s nimi usouženy
jak popel v tváři utrýzněné ženy,
ty neomilostní, ty neprobudí
v nich božství, které také spí v jich hrudi.
Snad aspoň jednou plamen rozžhnou v žití
co věčným v nich, co v podvědomí svítí?
103
RUCE TICHA
Mně z ruchu probouzí se samotasamota,
jak tichem znící zvony večera
a okrášlená všeho prázdnota
se sesouvá a ztroskotá,
když ztráty bolí za šera.
Tu ticho ruce mívá, by je kladlo
mi na srdce den za dnem,
že pod nimi cos uvadlo a zchladlo
v podzimu krutě chladném.
A hřeje zas vše nesplněné,
vše ubité a umučené
pod koly vřavy uvláčené,
nadějí hroby otvírá,
vše, co tam umřelo a umírá,
burcuje, vzbouzí.
104
POZDNÍ SMUTEK
Když prudce zaklepe
na duši smutek, host,
jej ucti nejlépe.
Míjel tě dlouho dost.
Věz, že tě vyhledá, vždyť pro tebe jen rost‘.
A ze zklamání, z ran
a z těžkých výčitek
že rost‘, tvůj vezme džbán
a rozdělí se o zbytek
čistého doušku, z radostného pramene jenž tek'.
A bude smířen hned.
jak živá bytost je,
a hořký jeho ret
se něčím usměje.
Pak odejde a nenechá ni slzné krůpěje.
105
VEČER VZPOMÍNEK
Večer se opájel, milý, bez hnutí,
tolika vůněmi dne, když usíná,
unavený tak, upracovaný,
z výparu kouřů, když se zachránil v zahradě u řeky,
tolika vůněmi dne když usíná,
jakoby navracel všecku sílu ti,
poutník, jenž neodešel ještě vyslaný,
bezstarostný vyprávěč, sedící u vína,
rty tvé když občerstvil bezděky.
Mluvil všemi odstíny tmy a světla,
kroků a hlasů, v hudbě, jež zahrála:
O milenkách, jak z domu blaženě vytančily,
o ženách, které již domácí krby unavily,
o mužích, když jim vtiskli děcka do loktů,
o jinoších a dcerkách, jichž duše před časem kvetla
přílišnou prudkostí lásky a světla,
aby, co spálil mráz, předčasně zvadalo
a servané navždy nezrálo.
Večer tich' v stálých vzpomínáních
vesele – neveselých hostí.
Byl jak ten, jenž dopijí kalich a sedí
opřen těžkou hlavu v dlaních
s vesele – smutnou blažeností.
106
V TĚCH TISÍCI DOMECH KAMENNÝCH
V těch tisíci domech kamenných
je mnoho lidí ztracených,
a snad jich nikdo rád nemá.
A když se tak v sebe hroutí,
snad nikoho nečekají
v své samotářské pouti.
A najednou... by se zdivili
poselstvím někoho, jenž je hledá,
jenž roky je nenašed míjí
a přec jen se odstrašit nedá, –
ó prohlédni hodino slepá!
Teď prohlédne, nachází je,
teď na okno zavřené klepá,
teď vchází: to, bratře, ty jsi-li?
Teď mlčky je objímá, na nich dlouho visí,
teď láskou v nich mrtvé již city křísí
a dýchá na ně, by žily, by žily.
107
KOMÍNY MĚSTA KOUŘÍ ČERNĚ A TIŠE
Komíny města kouří černě a tiše.
Láska, jež srdce tu navštívínavštíví,
popelem živí se, popelem dýše,
na popel šediví.
Marie, věrné ženy s touhou věčnou
počínají tu na středu popelečnou
v městě komínů, černých schodů,
doživotného churavění.
Marie věrné tu rovné od porodů
do roboty jdou denní.
Popel vnik' Josefům v srdce a korou sesedá,
kořalka v hrdle jak oheň pálí,
domova pravého nikdo tu nemá a nehledánehledá.
Děti se narodí,
narodí se a umírají snadno jak žaly,
vždyť jsou to chvilkové květy,
které se na prsou nosí, když rozkvétaly, –
a pak se snadno zahodí.
108
MANŽELSKÁ BALADA
V pekle lásky, když v orloji
jejím dvanáctá bije již,
havranů dvanáct se vyrojí,
oblétá duše, jich manželský kříž.
Dvanácte temných havranů
těžkými křídly je pokryjí,
vyklovou ránu tak na ránu,
zobáky hřeb až přibijí.
Úder na úder jejich je zpěv,
oči v slzách se zalejí,
ze srdcí kape a kape krev
rozčarovaných nadějí.
Na dlažbě měst jde těžce den,
jakby se brodil v těch potocích
ze srdcí krvekrve, co na kámen
vykape po kapkách, po rocích.
Mužný žal před ženou mlčí – však pní,
ženský jak tichý pláč jen lká,
před mužem skryt a před dětmi,
a jak bouř obchází z daleka.
109
HRA OBLAKŮ
Oblaků stíny v polích pluly,
lodí jak plachty večerní,
temněly tak obrovity,
mrtvé jak převážely by čety
lásek, jež nevěrou zahynuly
po chvílích, srdce kdy zdůvěrní.
Krásný byl ztroskotaný sen.
Slunce se loučí
s těmi pohřbívanými vraky.
Moudrý buď hochu, –
trochu odpusť a trochu
pohlédni jasnými zraky.
Jasné když, modré měls ráno,
večer být musilo pohřbíváno,
těš se zas na zítřejší den!
110
V PRVNÍ SLUNEČNÝ DEN
Vše osleplo, v zem slunce pere
o stromy, kopce, o blata,
o tisíc mezí brousí a dere
si jarní dravčí pářata.
Zelená trávka jako vlásky
se rodí hlavičce na lysé,
vstávejte, boží sedmikrásky,
v den prvý chudí zrodí se!
A vstávejte, vy srdce všecka
jež lidská láska nehřeje.
Vstávejte, prostá srdce dětská,
to první slunce vaše je.
111
PÍSEŇ MÉHO SRDCE
Srdce mé smutné se zveselilo:
místo v něm našli zas ptáci, a bylo znát,
brzo vše bude se zelenat.
Prosil jsem srdce, než bouře se ozve tam:
Unes jich hnízdo, mé srdce, nebudu sám.
Slyšel jsem pramének,
mezi petrklíči jak stříbřil se a tek‘,
trávy se pohnuly,
modrozelený brouk
na písku oslněn sluncem stál,
přes úžas oněmělých primulí
čerstvý vítr od lesů vál.
Mému srdci se mládí vrací.
Je to pravda, či zázrak v ten čas?
Mohli by hnízdo v něm stavět si ptáci,
kdyby v něm čišela zima a mráz?
Tomu srdci by mohli způsobit snad
bolest, aby tam přišli umírat?
112
ZBLOUDILÝ STROM
Rád bych byl zbloudilým stromem v Hoře,
jenž nese ovoce z lásky a hoře,
pro ptáky, veverky, lasičky.
Unaven lidským trudem věčným,
nedotrpěným a nekonečným,
úděl svůj nes' bych tak maličký.
Stromem bych rád byl v Hoře chladné,
jehož ovoce k podzimu sládne
padajíc do žloutnoucích trav.
Nikdo o něm než vítr neví,
nikdo, než slunečných paprsků zpěvy,
zvířata, toulavé ovce a brav.
Možná, že žínky divé by žasly,
omžené ovoce by si střásly,
až by šly kolem, do klínů.
Hory by vzkřikly rozpustile,
v jabka jich zuby co vkously se bílé,
jabka by chutnala po vínu.
A tak už čekal bych každým rokem,
až by se ozvaly tanečním krokem,
ořeším, hájem olší a bříz.
113
Ještě by se sklizní měly práci,
po všem, co ovečky, veverky, ptáci
snědly, co rozvál vítr kdys.
114
PŘEDTUCHA
Nad vodou nejvíc okouzlující
petrklíče se zdají plát.
Vítr touhou šeptající
umí je rozhoupat.
Největším kouzlem božím
jsou ti, ty kolem jdeš,
shýbneš se, první ten jarní div
rukou utrhneš!
Zlaté sluncem petrklíče
neschovaly se, nemohly.
Také dnes už, má zlatá,
šťastný nešťastníče,
ne už dítě a ještě ne žena,
okouzlíš někoho cestou;
budeš utržena.
115
TVŮRČÍ CHVÍLE
Tam kdesi bouřný kolem svět,
zde klid v té horské světnici.
Kdes vášní vzlétlo nespočet,
zde strop je nízký, mlčící.
Leč je tu práh, kde sedáš rád,
až do hor zříš, až za hory,
večerní čerstvý klesá chlad
a věci vedou hovory
měnivé nebes jasnoty
až do hvězdnaté dřímoty.
Pak ticho jak by rostlo vším,
když sedneš za stůl dubový;
hned tepem mnohem bouřnějším
daleký svět ti odpoví.
A jsi-li básník, musíš znát
nevyjádřených světů tíseň,
nejprudších větrů stran všech vát
v svých varhan musíš hlasnou píseň,
že to, co duši opije,
snad z ruky boží milosti,
v tvých slovech nově ožije
a čeká u hran věčnosti.
116
SLOKY O SPÁNKU
Jen kdybys ty, než usneš, dřív
mne uspala, ty tmo, jež bdíš
tak dlouho k ránu, aby div
se stal, že tělo posílíš,
by z hvězd a pramenů vál chlad,
množící žhnoucí po všem hlad.
Tak mlčí tma a živá přec
jak bytost, jež spí u mých hlav.
Jí květů mnohý prstenec,
visící jako bílý splav
neslyšně splývá, teče tmou
až s oken na podušku mou.
Co horkých slz v ní uspáno
těch přebolených bolestí,
co tíže ukolébáno
již můžeš zase unésti –
tma víčka jak ti přivírá,
v nich opojný mák roztírá.
A usneš; tma tě objímá,
jak žena chová na loktech,
rukama drží silnýma
a v její splynuv dlouhý dech,
otevřeš oči probuzen
až do slunce, až v plný den.
117
JÁ VÍM, ŽE TI DĚKOVAT MÁM
Já vím, že ti děkovat mám a žes mi drahá
jak den, jenž svítí, jak mlčení noci temné,
že smích tvůj mne vzbudí, když tesknota na mne sahá,
má úroda zraje v pohodě tvojí zemné
a jarní rovnodennost když sněhu mne zbaví,
z mých ran se vždy objeví květy a ptáci v mé slétají trávy.
Svou ztajenou bolest jsi často mi přinesla v trpící tváři
a nepokoj, sršící jiskrami, smutek, jenž smutek množí,
však častěji přineslas přece jen teplo a vlastní záři,
ne posel lidí, ne vyslanec boží,
jen jedno slůvko jsi za sebe, srdce své, duši mi děla,
a já jak bych nevěděl, ty jako bys nevěděla,
a byl to přec celý svět, pro mne stvořený tebou a z tebe,
měl hvězdy a slunce, byl den i noc a modře plál jak nebe.
118
VZDUCH JE DNES TEPLÝ
Vzduch je dnes teplý nahými těly,
třeba již podzim tu.
Vlny tepla zlatoplavé
ženami před koupelí
stoupají z úkrytů.
Réva tou blízkostí
nalila se a vinice
dozrála celá jak hříšnice
k svůdné sladkosti.
Pomiluje, těší jak umí,
cítím ji vonět z hroznů rezi,
pěnou života šumí
přes kraje a roky.
Ale co dáš mi dnes,
u lesa teplá ty mezi?
Malý oříšek vítr mi shodil;
jak by v něm pohádka spala
s šatičkami a střevíčky
pro mou Popelku,
která nad stolem doma stála
nevšímána,
upracovaná, neobjímána,
denně by hrách svůj přebírala
a do snů se převlékala.
119
PÍSEŇ O STÁŘÍ
Skloněna stébla, tíží klas,
luh vad‘, vzduch jako křišťál.
Pískají pištci vichrů všech
do svých dujíce píšťal.
Dnů pozdní čas
zříš na hrobech.
K vám stejně blízko pod rovem,
vy mrtví, je v ten pozdní den
jak blízko k vám, vy živí.
A ještě v boj my jdem, my jdem,
ač jsme též spánku chtiví.
Neb po činu je krásný sen.
Hřbitovní vůně z hrobů tam
se strání klesá, klesá,
s večerním stínem setmělým
a s nepokojem lesa,
že pocit mám
a jedno vím:
Že zmařených již bylo sil
v tom boji nespočet.
Ten večer slavně zazářil
a začal mrazivět.
120
Svadlé se trávy utiší.
Posledním sluncem ve výši
se počly hloubky tmět.
121
ŽIVOT
Jsou hladové tvé první jarní dny,
však oblohu máš, slunce, plno hvězd.
Svět celý patří ti, je neklidný,
je nebezpečný, nepřehledný jest.
Nic nemáš celý dlouhý život svůj,
pár stisků ruky, trochu úsměvů,
a už je večer. Tu si řekneš: stůj.
Je život u konce, je po zpěvu.
A teprve když večer smráká se,
máš úctu jakous, plný je tvůj stůl.
I o tobě cos vědí po čase.
byť; jsi už holá, oloupaná hůl.
Je podzim smírný, nad zlato a krev
stromoví stupni kovů vyzvání.
Vždy, zuby útočný když ztratí lev,
pak ořechy mu dají k louskání.
122
SLOKY DĚKOVNÉ
Já navštívil jsem živé
a přehlédl v řadách rovy.
To všecko, co žil jsem dříve
je uzavřeno slovy.
Však ještě žije a dýchá
vše zašlou barvou a vůní,
co roky se drolí a ztichá,
kdy po deštích dlouhých se sluní.
Nic k povzletům neučí,
co lásce učívalo.
Nic mstou už nemučí,
co kdysi tak mučívalo.
Jak na mne den se smával,
já splatil mu smích jeho ranný,
a všecky, jež život mi dával
já oplatil jsem rány.
Teď jsem jak lehounká tráva
a ve větru skloněný stvol.
Mnou, schnoucím již, komíhává
splynulý s radostí bol.
123
Jen doušek modrého vzduchu
smět lokat se smrtelníky!
A v očích, na rtech, a v sluchu
mít za vše díky, díky!
124
VOLÁNÍ ZEMĚ
Mne pozdravují hodiny,
zrak dálkou krajin dýchá.
Z líbezné mojí roviny,
vod, olší, ticha.
Mých mrtvých teplým úsměvem
se slunce hlásí ke mně.
Ten pocit je mi objevem:
posvátná země.
I nad mým srdcem jarní den,
skřivani ve vysoku.
Já nevím, čím jsem okouzlen.
Cos volá z roků.
Cos volá ze země a z hor
a z pramenů a z hlubin.
S kameny tvorů rozhovor.
Šept lip a dubin.
To musí u mne ticho být,
že sám se ztrácím sobě,
a takový až slavný klid
jak v slehlém hrobě.
125
LASKAVÝ PODZIM
Je podzim tak sladký, až vlíbá
v krev hroznů slunce žáry.
Jak stromy se rozhořely
pozdními božími dary!
Je ve výších slunno a v hloubi
stín sáhá po údolí.
Ta sladká pohoda srdce
nad sklizenými poli.
Vše hoří jak vášněmi jara
i laskavostmi léta.
Vše hárá jak před druhým květem
a před omládnutím světa.
126
SEN CHODCŮV, JEJŽ CHOROBA POUTÁ
K JEDNOMU MÍSTU
Teď na kost kdy tuhnou cesty, bude se mi zdát,
že musím sám projít světem, co nezřel jsem, uhlídat,
a koho jsem míjel, navštívit, koho jsem neobjal,
utěšit aspoň slovem, mne neklid chodce jal.
Teď v noci se zdá mi o cestách kolem luk porosených,
kdy hospůdky míjejí, lesy tmavnou a v polích vykosených
zřím podoby mužů, jich slyším hlasy i líbezných žen,
je společně se mnou zřím míjet v jich hovory pohřížen,
že vítám se s nimi i loučím, touhou po dálkách hoře,
kdes na verandách hotelů, v zeleni poblíž moře,
pak ztrácím se záhy, neb zdá se mi, zaklet nehnout se z místa,
dál ve snu že kráčet musím, jako somnambulista.
A cítím svěžest chůze a rosných, chladných sprch,
jdu údolí za údolím a za vrchem vrch,
tu hvozdem se vláčím ve vlhku pramenů, hub a mechů,
tu nejslunnějšími se plahočím poli, ždám strom a střechu,
tu po schodech nejvyšších věží se šplhám až k makovici,
na gotických chrámů oblouky, chrlíce zívající,
tu slézám tisíce schodů vyhloubených v skály,
kde troglodyti se s ženami na zádech šplhávali,
nic nemožno už mi není a přesladkou hrůzou unaven,
čím chorobou víc jsem spoután, tím vášnivěj kráčí můj sen.
127
Jdu po dlažbách měst, jež dosud jsem na mapách světů čet
a přes potoky skáču, řek přebrodím bezpočet,
tu klášter jde se mnou, tu hrad, jejž podědil dvořenín,
pak mírných a ubohých světců žehnající stín,
všech kostelů baňatých vížek a kapliček na výších,
a tisíce chalup, vsí bílých a polí nejtišších.
Mně krásně je, takový sen když k smrti mne unaví,
a lehká myšlenka přilétne, zaklepe u hlavy;
mne políbí někdo a obejme někdo beze slova,
že slyším, co neslýchám, vidím,co nezřel jsem, narozen znova.
Ba někdy se ocitám takové líbezné ve výši,
to ze země ve svět jiný jsem přišel nejtišší,
tu lučiny svěží zřím, zelené, nebe se klene
až v nekonečno, zvláštní milostí posvěcené,
neb dávno zemřelé děti zřím hrát si se zlatými míči,
blíž matek svých, mezi pomněnkami a petrklíči
a tu se mi zdá, že mi pod nohou míjí oblaka,
tu o vítr opřen jdu v dál, tu o peruť, o ptáka,
či andělská křídla to jsou a ta bdí nade mnou
svou všudypřítomností dětskou a tajemnou?
[128]
OBSAH
[129]
DRSNÁ LÁSKA.
Str.
Píseň z jižních Čech7
Ranní zpěv8
V odlehlém světě9
Nehynoucí okamžiky10
Zapadlou krajinou11
Je drsný kraj13
Černozemní síla14
Ožívající věci16
Selský mír17
Píseň z jižních Čech18
Sváteční ticho19
Na vršku v lese21
Mír nad krajinou22
Smutná krajina23
Báseň z jižních Čech25
Znamení nejchudších27
Nejbohatší děti vánoc28
Chvíle v noci30
Píseň zimní31
V kamenitých kopcích32
Sváteční město33
Utišená krajina35
Po slunném dnu36
Před krásným dnem37
Léto v Molenburku39
Příteli na zahradě41
Nezměněné dny43
O parném dni45
[131]
Místo sebevrahů47
Pohled do kraje49
Vesnice u zoraných polí51
Masopust53
Když se po někom poptáváme55
Dívčí podobizna56
V krčmě „U tří veselých holek“58
Den svatého Václava60
Páže ze staré malby63
Horská krajina66
Pod stromem, když opadával květ67
Je podzim u konce69
Říjen70
Krutá zima71
Jarní pozdrav oráči72
KRUH SE UZAVÍRÁ
Pramen77
Matčin snubní prsten79
Mateřské tvé srdce85
Ozvěny mládí86
Studenti jedou starou poštou87
Ohlušení89
Početí91
Proměny92
Nedočkavé srdce93
Sám nad sebou bdi94
Zázrak95
Přerodu chvíle96
Baladická píseň o lásce97
[132]
Píseň99
Jarní100
Klíček k dobrému srdci101
Dary srdce102
Dlouhá cesta103
Ruce ticha104
Pozdní smutek105
Večer vzpomínek106
V těch tisíci domech kamenných107
Komíny města kouří černě a tiše108
Manželská balada109
Hra oblaků110
V první slunečný den111
Píseň mého srdce112
Zbloudilý strom113
Předtucha115
Tvůrčí chvíle116
Sloky o spánku117
Já vím, že ti děkovat mám118
Vzduch je dnes teplý119
Píseň o stáří120
Život122
Sloky děkovné123
Volání země125
Laskavý podzim126
Sen chodcův, jejž choroba poutá
k jednomu místu127
[133]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XVII.
DRSNÁ LÁSKA
Nové básně
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II, Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
na jaře roku 1927
jako 159. svazek edice
AVENTINUM
v 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[135]