MATČIN SNUBNÍ PRSTEN

MATČIN SNUBNÍ PRSTEN
Otřelý kroužek, snubní prsten nebožky matky zasvítil tence. Rozhořel se, zasmál se, vydal hlas cudné, radostné ženy, po zásnubách když muži se odevzdala a dítě mu povila. V dobách těch snubní prsten zpíval o věrné lásce, v dobru i ve zlu, na věky věkův. A když jsem zbystřil sluch svůj i oči, viděl jsem mladý svůj život: Jistě ten snubní prsten přivolal mne kdys k životu, hlídal mne a kolébal mne věrně navléknut na prstu ruky anděla mého strážného. Děkuji ti, matičko, že jsem žil, že žiju, že jsem tvým synem. 79 V pokoji bílém kolébky houpavé kyvy mluvily v tikot hodin mladým štěstím. Slyším je dosud ve snu. Vyskakuji z kolébky, plavé ještě dítě, hračkou si tluku, vybíhám ven dvorem, do zahrady a polí, houpám se u potoka, na větvích olše a vrby se houpám, brouzdám se bosý a nahý, sluncem hnědý, ostřicí drsný, k hlíně přischlý, hvízdám si s ptáky, se svišti pískám, s rybami se vymršťuji, s raky se schovávám, ubíhám a mizím. Nechci být pořádný, moudrý, ani pilný, ani milý. Nechci sedět na jednom místě. Chci býti všude, u zvonů, u hnízd, ve vikýři u jeřábů, na hrotu topolů, toužím utéci daleko z domu a z kraje. Ale roky jsem pak připoután k stěnám školní světnice. Slyším odbíjet hodiny, posly to jara, léta, podzimu, zimy. Okna zřím dívat se v náměstí. Učím se poznávat duši městečka, hlasy vzdálených vsí zachycovat, všecky kyvy stromů, zrcadlení vod a rybníků, 80 ať je to kdekoli a za jakýchkoli sluncí. Dlouho nechápu stínů, nerozumím pláčům, strastím zastávek náhlou nad propastí, rodinným prožitým útrapám, rakvím odnášeným rozloučených duší, lidským hrůzám, jež zaviněny lidmi, vteřinám mladých žalů v sobě otrávených; neslyším zastávek – kalných dob naříkání, jenom vidím čas letět krajinami a místy, mládím až k mužství. Nesu se překotným letem, všecko mi splývá v jednotu vidění, příchod s rozloučením. Ale teď jsem již mužem. Ale teď, jako hodiny přesný být musím, hrozne pravdivý, dobrý ke všem, nikoho neklamat, v slovu stát musím, ze sebe tvořit, nevěře v nakradené a lživé, musím svou vykoupit duši věrnou láskou a těžkou svou prací. Naděje unášejí mne daleko před časy. Pěšiny všecky jdou k spáse a k Bohu. S lidmi jdu a bloudím a nechci být pokořen, jenom svých věcí pánem chci být pokorným. Chci být na výších, viděn chci být a slyšen, bránit se chci a vzdorovat, třeba jsem týž, jak dítě. Dítě a člověk jest jedním kruhem z téhož kovu, týmž zůstává, třebas jiný, ale jak jej člověk učí se denně žíti, ušlechtilejší, dražší stále, čím otřelejší. 81 Tak už se přehnalo první mladé třeštění, přelétlo spěšně, jak by si výskalo, lampióny a prapory vlající do temné noci vtiskalo; lampy se vzdalují řadami stromů, smějí se dívčí hlasy, píseň o kalině dozněla strží, – v polosvitu zeleně vše zašlo. A zas cizí krajiny, moře a města jako film ubíhají a zase kraj rodný; jeho duše se vrací, opakuje se, ale zmocněnější jak život sám, od květu v plod kdy zraje. Večer mnohý zas vidím plný vůně, rozšlapané trávy, zpustošených stromů a křů a květů, s vyjedenými stoly po hostech, v zahradách hasnoucích konec dne se krčí. Vidím ranných hájů ubíhat mnohou zeleň postříkanou bílými a pestrými květinami, vidím z nich kývat mi hlavy milujících, zváti mne kýváním lodyh, houpavých, pozdvižených rukou. Lesy pak slyším kolem šumět, spálené létem. Z bažantnic a obor slyším pískání zvěře, 82 parný opar se vléci dubinou nad sleželým listím, vidím zralé ženy ve stínech spáti, nad nimi muže stárnoucí odpočívat. A pojednou léto přechází v podzim, slyším úprk kroků, světel a hlasů. Večer se šeří. Nad řekou temně modrou a světly žíhanou ohromné skořápky vrší se osvětlený bok, neohrabaný parník blíží se, couvá, stoupá a se klene, nesmírné dobytče, náhle vyplavené, houpá se, chřestí řetězy o sloup můstku, skřípe a zraňuje vodu v opětném rozběhu. A zase, jak stokrát, tisíckrát z tmy modré a hvězdné, Praha světélkuje a blíží se tajemná, budovami tě volá, teplem uličních zápachů omakává. To už je víc, než mužné léto, – ani nevíš, jak brzy přišlo. Záhy nevrátí se již, co jsme žili. Stáří najednou belhat se vidíš chorobné po jediné světnici. A ty všecky hlasy minulosti, kdy jsi byl pokořen i pánem svým jsi byl pokorným, slyšíš zmocněné ozývat se ve vzpomínkách. 83 Kruh tak spial se od mládí do stáří, zazvonil tence. Děkuji ti, stotisíckrát, matičko, za všecko, za život, kterýs mi dala. Dívám se na otřelý tvůj snubní prsten. Krása, mládí zestárlo v krátké chvíli. Ty též jsi mrtva a pro tento okamžik tiše spíš. Ale život náš, otřený jako ten kroužek zlatý, a i ta smrt nám sepne kolébku naši i rakev s životy věčnými, které se teprve počnou. 84