OHLUŠENÍ

Antonín Sova

OHLUŠENÍ
Nejprv se věže v dálce zatřpytly pozdravem, prvním a radostným ve vzduchu šeděmodravém. Vítám tě, mluvily nejvyšší hroty vbodané v mraky: Neboj se, vkroč jen! Porozumíš-li, porosteš taky. A pak se sevřelo srdce, neb poprv se svěřuješ ulici zakouřené a náměstím ztracený jdeš. Z obchodů křičí řad světel barvami, lakem, koží: Nelze každému míti mého krásného zboží. V opadlé stromy lijí lampy svůj modrý svit, jako zamilované ještě v posledních lupenů třpyt. Postranní ulice kratší jsou, tmí se naivně z ticha domů, jež vedou si prostěj vnitř i vně. Zvědavé balkony z plochy façád vykukují, hromadně nakupeny se tlačí, se překřikují. Rotační kola tiskáren třesou se v podzemí hloubce: Celý svět zítra ti zobrazím v nové sensaci sloupce. Drobná řemesla každého domu svůj skrývají zjev, prozrazena vždy čerstvou novotou z kovů a dřev. Jenom ty v květináčích květiny v přízemí, dojemné snům na matku tvou se ptají, na tvůj rod, na tvůj dům. Sedneš si na nábřeží v řeky zrcadlenízrcadlení, ohromen vším se zakuklíš ve zbožné, úzkostné snění, velké město tak cizí, nevšímán nikým a sám rozmýšlíš se, kam vstoupit, v který dřív dům nebo chrám, do které jizby vstoupíš, jaká tě uvítá tvář, lůžko ti poskytne, lampu, dá péro a kalamář, 89 nebo ty básník, ty syn, ty bratr, ty žák, ty družné srdce, jež směle se vydalo na potyčky mužné. V nesmírné prostotě všeho, cos dosud s láskou žil, po hřejném, laskavém slovu jsi se roztoužil. 90

Básně v knize Drsná láska (in Dílo Antonína Sovy, svazek 17):