DÍVČÍ PODOBIZNA

DÍVČÍ PODOBIZNA
A nezpívala svatých písní a přece byla tolik svatá, svítila tím, co oko vysní, voněla tím, čím vítr chvátá. Domácích chlebů měla vůni, průsvitnost vody ze studánky, skřítkové dobří snesli u ní své směšnůstky a radovánky. Zněla jak píseň po údolí, po drobném luhu prostřed háje, veselost měla žitných polí a smích jak na šalmaj když hraje. Někdy jak zvoničky hlas klinkla a někdy dálkou jitřních zvonů objevy zlatých zrnek cinkla, květinou rozhoupána v sklonu. Když jeden den ji pohltilo obrovské město, jeho vřava, jak všecko na ní rozsvítilo se nově, jak chce den a dává. 56 Též pěla písně svaté časem pod klenbou chrámů, zář kde zlatá, i písně vsi své svatým hlasem, však nebyla už dávno svatá. Královna v kavárně své čtvrti, jíž flamendři čtou verše k ránu o láskách, které vedly k smrti kams do hájů, za městskou bránu. Zavoní někdy douškou mezí, skřivanem někdy zašveholí; – dozrává, sládne hroznů řeží – leč veselost kde žitných polí? Zkušená městem kráčí dáma, družíc se k šeru tragickému. A ve bludištích lásky sama si hledá srdce k srdci svému. 57