DÍVČÍ PODOBIZNA
A nezpívala svatých písní
a přece byla tolik svatá,
svítila tím, co oko vysní,
voněla tím, čím vítr chvátá.
Domácích chlebů měla vůni,
průsvitnost vody ze studánky,
skřítkové dobří snesli u ní
své směšnůstky a radovánky.
Zněla jak píseň po údolí,
po drobném luhu prostřed háje,
veselost měla žitných polí
a smích jak na šalmaj když hraje.
Někdy jak zvoničky hlas klinkla
a někdy dálkou jitřních zvonů
objevy zlatých zrnek cinkla,
květinou rozhoupána v sklonu.
Když jeden den ji pohltilo
obrovské město, jeho vřava,
jak všecko na ní rozsvítilo
se nově, jak chce den a dává.
56
Též pěla písně svaté časem
pod klenbou chrámů, zář kde zlatá,
i písně vsi své svatým hlasem,
však nebyla už dávno svatá.
Královna v kavárně své čtvrti,
jíž flamendři čtou verše k ránu
o láskách, které vedly k smrti
kams do hájů, za městskou bránu.
Zavoní někdy douškou mezí,
skřivanem někdy zašveholí; –
dozrává, sládne hroznů řeží –
leč veselost kde žitných polí?
Zkušená městem kráčí dáma,
družíc se k šeru tragickému.
A ve bludištích lásky sama
si hledá srdce k srdci svému.
57