OŽÍVAJÍCÍ VĚCI

Antonín Sova

OŽÍVAJÍCÍ VĚCI
Jdou oblaka jarní, prudká a stínů prudký běh se poli honí a déšť má se sluncem na křídlech. Je slunce ve vsi a bezy u chalup za ploty i ze hřbitova voní. Pln sladké mrákoty je vzduch a staré schody, okna, dveře a brány jsou plny očekávání a dokořán zotvírány. A jakoby staří pracovníci, již dleli tu za sta let, i snílci a básníci měli se vzbudit, když hřbitovní květ obejme hroby, vidím je jasně, neb mnoho vždy věcí tu zbude, jež mluví jich vynalézavou prací a dívá se všude. Maličké děti, jež umřely, nechaly důlky od her jak hrob, tu starci nechali v trámech a ve zdích rány skob, tu snílci básníci v truhle komory bibli neb knihu a hospodyně dobré až k stropu peřin tíhu, zemřelé nevěsty věnečky na stuze, drolící se, ženiši máje schýlené, sluncem černé a lysé, a zdá se mi, že tu všichni se ještě setkávají tisíci myšlenkami, jež ruce si podávají, neb jejich památka bloudí, stopy své všude tlumí a řečí věcí, jež po nich zbyly, hovořit umí,umí. 16

Básně v knize Drsná láska (in Dílo Antonína Sovy, svazek 17):