OŽÍVAJÍCÍ VĚCI
Jdou oblaka jarní, prudká a stínů prudký běh
se poli honí a déšť má se sluncem na křídlech.
Je slunce ve vsi a bezy u chalup za ploty
i ze hřbitova voní. Pln sladké mrákoty
je vzduch a staré schody, okna, dveře a brány
jsou plny očekávání a dokořán zotvírány.
A jakoby staří pracovníci, již dleli tu za sta let,
i snílci a básníci měli se vzbudit, když hřbitovní květ
obejme hroby, vidím je jasně, neb mnoho vždy věcí tu zbude,
jež mluví jich vynalézavou prací a dívá se všude.
Maličké děti, jež umřely, nechaly důlky od her jak hrob,
tu starci nechali v trámech a ve zdích rány skob,
tu snílci básníci v truhle komory bibli neb knihu
a hospodyně dobré až k stropu peřin tíhu,
zemřelé nevěsty věnečky na stuze, drolící se,
ženiši máje schýlené, sluncem černé a lysé,
a zdá se mi, že tu všichni se ještě setkávají
tisíci myšlenkami, jež ruce si podávají,
neb jejich památka bloudí, stopy své všude tlumí
a řečí věcí, jež po nich zbyly, hovořit umí,umí.
16