OHLUŠENÍ
Nejprv se věže v dálce zatřpytly pozdravem,
prvním a radostným ve vzduchu šeděmodravém.
Vítám tě, mluvily nejvyšší hroty vbodané v mraky:
Neboj se, vkroč jen! Porozumíš-li, porosteš taky.
A pak se sevřelo srdce, neb poprv se svěřuješ
ulici zakouřené a náměstím ztracený jdeš.
Z obchodů křičí řad světel barvami, lakem, koží:
Nelze každému míti mého krásného zboží.
V opadlé stromy lijí lampy svůj modrý svit,
jako zamilované ještě v posledních lupenů třpyt.
Postranní ulice kratší jsou, tmí se naivně
z ticha domů, jež vedou si prostěj vnitř i vně.
Zvědavé balkony z plochy façád vykukují,
hromadně nakupeny se tlačí, se překřikují.
Rotační kola tiskáren třesou se v podzemí hloubce:
Celý svět zítra ti zobrazím v nové sensaci sloupce.
Drobná řemesla každého domu svůj skrývají zjev,
prozrazena vždy čerstvou novotou z kovů a dřev.
Jenom ty v květináčích květiny v přízemí, dojemné snům
na matku tvou se ptají, na tvůj rod, na tvůj dům.
Sedneš si na nábřeží v řeky zrcadlenízrcadlení,
ohromen vším se zakuklíš ve zbožné, úzkostné snění,
velké město tak cizí, nevšímán nikým a sám
rozmýšlíš se, kam vstoupit, v který dřív dům nebo chrám,
do které jizby vstoupíš, jaká tě uvítá tvář,
lůžko ti poskytne, lampu, dá péro a kalamář,
89
nebo ty básník, ty syn, ty bratr, ty žák, ty družné
srdce, jež směle se vydalo na potyčky mužné.
V nesmírné prostotě všeho, cos dosud s láskou žil,
po hřejném, laskavém slovu jsi se roztoužil.
90