PO SLUNNÉM DNU

Antonín Sova

PO SLUNNÉM DNU
Podzimní slunce lesy zdvihá z dálek, jsou jasny, vyvstaly blíž. Vítr na roh svůj troubí, slyš! Rozváta oblohy včerejší tíha, z pozdního zrání se diví zem. Pod starým ořechem hospoda volá tuláky, lovce a honce: hola, jen se tam zjevili pod lesem. Barvami zlátnou stromy a kře z prohlubně lučních dálek zdola, zkalený potok bouří a vře. Stará hospoda, rozbitý štít, větrných výšin útulný byt, na kilometry jediná, ke stolům pod ořechy zve lovce a honce žíznivé, sluncem k ní hoří pěšina. U noh lovců zajíců řad prostřen a koroptví, krev jim schla, na hřiby v mísách večer pad‘; střelenou zvěří zadechla syrová zem, jíž vlhnul sad. 36

Kniha Drsná láska (in Dílo Antonína Sovy, svazek 17) (1927)
Autor Antonín Sova