Kdys na zvíkovské věži v hloubku jsem se díval,
jak řeky dvě stékaly se. Šuměly lesy a zpíval
den letní, kukačka kukala, dole míjely vory
a maličké jako mravence rozeznával jsem tvory.
Byl vyhřátý do žhava den a umdlen unavením,
tím téměř bezlidným parnem, sám zbyl jsem se svým sněním.
Vnitř na stěnách sálu rytíře s paními napodobil
a dle maleb starých, zbraní a zbrojí povyzdobil
kdys malíř zašlý, že v slavnostní ztrnulé pýše
šly tyto stíny a v průvodu zduchověly tiše.
Já dlouho tu odpočíval a postavy primitivní
v mé duši ožívaly a vtiskli se stínové divní.
To čas byl romantický prvních básní a lásky,
kdy ořem bujným je duše a pokorné nesnáší masky
kdy volně se rozvírá kraj a uváznout někde je želno,
neb vězněn být celý život a otročit nemyslitelno.
Jak na malbu stěny jsem zřel, cos v srdci mém hnulo se skryto,
že za paní páže šel, vlečku jí nesl, mně bylo líto,
neb právě jsem tolik prošel míst a vsí a měst,
kde kvetlo jaro, kde u matek, milenek krásně jest,
neb tovaryšům volno je bloudícím za svým dílem,
neb poutníkům roztouženým za nejasným cílem.
Co na malbu stěn jsem zřel, kde zobrazen svatební rej,
já o záchraně pážete snil, snad vysvobodit jej.
Neb zdálo se, z pokory jeho že odbojný vyšleh' duch,
že studentu na toulkách raději přítel byl by a druh,
a že se mu zmrzelo vasalem, sluhou být zděděným,
když slunce na vršcích hoří a luhem zeleným.
Byl šlechtic a na učení tu galantní prožíval léta,
či z čeledě synek, zas sloužil, svých drahých zbaven a světa?
Pak, co jsem na dvoře pojedl, ve stínu stromu ležel,
mně zdálo se, z pážat můj známý že z průvodu za mnou běžel,
a stále mi v patách byl, i když jsem sestoup' k řece,
i když jsem v hospůdku sed‘, on u mne. A takto vece:
Mně je tu smutno a omrzelo mne věky vlečku nést,
ať prší, ať slunce, ať plno stříbrní se hvězd,
té krásné paní, já chtěl bych s tebou do světa raděj,
jen objevil jsi se, věděl jsem, že mi zkvetla naděj,
že najdu v údolí rodnou svou dědinu v polesí,
že na matičku se obě mé ruce zavěsí.
Ó vezmi mne sebou smutného, řek', ať jsi kdokoli;
znám střílet z kuše a vypouštět na kruhu sokoly.
Já děl mu: Tak dlouho jsem zřel tvůj smutný na výraz,
leč z dávna jdeš, k paní patříš a k rytíři na obraz.
Tu zmizel v tom parném dni a slunci, mně líto bylo,
proč ve snu zatvrzelém se o záchraně mi snilo.
Pak dlouho jsem sám šel lesy a lukami za večera,
jak student chodívá v létě, až tu u kláštera,
když zvonili k modlitbám, páže se zase objevilo,
tak smutný byl jeho výraz, nejinak jakoby žilo.
Chci do světa, chci být volným, chci se za tebe modlit,
jen s tebou, jehož zrak pronik' mne, abych moh' prodlít,
chci stále jít s tebou, tak jha bych se zbavit musil,
své věznice hradní, kde v poddanství jsem zkusil.
A od té doby, ať v klášteře nocležník v poutníků cele,
neb v chatrči na peci, v peřinách věžových nad postele,
neb v chlévě na palandě, ať spal jsem kdekoli,
to páže u mne, s ním jeho kuš a sokoli.
Ať přišel jsem do měst, nehlučných do vsí se zvonicí,
neb do samot, kde jsem se potkal s nedůvěřivou lící,
já tušil, jak páže mne kouzelným kruhem obepnulo;
až za dlouhý čas přec vidění zašlo, se rozplynulo.
I smazány rysy pážete, vlečku držící dlaně,
v tom svatebním průvodu zvíkovském, pyšnící se panně.