VEČER VZPOMÍNEK
Večer se opájel, milý, bez hnutí,
tolika vůněmi dne, když usíná,
unavený tak, upracovaný,
z výparu kouřů, když se zachránil v zahradě u řeky,
tolika vůněmi dne když usíná,
jakoby navracel všecku sílu ti,
poutník, jenž neodešel ještě vyslaný,
bezstarostný vyprávěč, sedící u vína,
rty tvé když občerstvil bezděky.
Mluvil všemi odstíny tmy a světla,
kroků a hlasů, v hudbě, jež zahrála:
O milenkách, jak z domu blaženě vytančily,
o ženách, které již domácí krby unavily,
o mužích, když jim vtiskli děcka do loktů,
o jinoších a dcerkách, jichž duše před časem kvetla
přílišnou prudkostí lásky a světla,
aby, co spálil mráz, předčasně zvadalo
a servané navždy nezrálo.
Večer tich' v stálých vzpomínáních
vesele – neveselých hostí.
Byl jak ten, jenž dopijí kalich a sedí
opřen těžkou hlavu v dlaních
s vesele – smutnou blažeností.
106