Z MLADÝCH TOULEK
Já probloudil důl a pole a pastviny,
kde v olších a břízách se províjel potok hlučný
a dešti překypoval, já bořil se v traviny,
až večer zavoněl ze mne teplý a hmyzem zvučný,
a přece jsem neumdléval, má lovci vášeň bděla,
měl pušku jsem nájemcovu, dnes poprv se rozepěla.
Teď čas už, ať odpočine si ubohá její spoušť.
Vždyť koroptev se zajíčkem houpá se po mém boku –
ale to množství ran a broků!
Než nadám se, večer se šeří, a kolem houšť a houšť.
To bylo tenkrát, dávno, když bouřilo mládí
jak vítězně zpívající splav,
den každý jak jelen křepce pádí,
jsi svobodný tulák ze stepních trav!
Necítíš času, když přes jedle horský vzduch proudí
a zbloudíš-li někdy, tak sladko se bloudí.
A přec je tu na blízku cesta, ten vršek přec znám,
až daleko zašel jsem kamsi slepou pěšinou v háji,
teď třeba se obhlédnout, cesty-li stromy prosvítají
a kudy k potoku, ke dvorci, myslivně, k dědinám.
Už padá šero, sivější zem a vlhce se kouří
a v dálce se na časy blýská a, zdá se, chystá se k bouři.
Teď bučí les. Po loupežnickém mém hvizdu
zavětřil pes, už na slovo poslouchá,
60
já o jedli vzpírám pušku, vylézám k vranímu hnízdu
a v kraj se zadívám do cest pátravě dolů.
Teď vstupuje do tmy a noční ptáky straše,
již větřím potok. Poslouchám houkat koloucha
a šumět břízy a olše a osiky plaše.
Dnes širé kraje jsem obešel v kolikamílovém kolu.
Hle, bublá tu prudce potok a na březích voní seno.
Tu od dob dešťů jsem míval na štiku políceno.
Teď vodní myš do díry sklouzne, až mlaskne voda,
ty blíže se prodíráš k ní a každá větev bodá.
Můj skok se bezpečně přenes, pružně a křepce
pak přes potok zalitý měsícem svítící hebce.
Tu na štiku lícíval jsem u starých kořenů vrb.
A tu jsem ji vyrval vzbouřené vodě, když roztančena,
a vyrval jsem s ní i schýlené vrby sehnutý hrb,
jak schnula v sypkém břehu, proudem podvrácena.
Hle, pěšinou od potoka jsou všecky stromy mně známy,
již províjím se v louce mezi kalužinami.
Teď kořist mne upomíná a počíná mučivě tížit,
můj dnešní lov, tulácké svobody zpěv,
když kopce se počaly množit a jeden za druhým hřížit,
ten zajíček těžším se stal i drobná koroptev.
Je únava po dni parném, přivírají se oči,
daleko dvorec a daleko myslivna, daleko ves,
prach pěšiny zdvih' se větříkem, vleče se pes,
leč bouře, blesky vše osvětlující, jinam se stočí.
Již cítím, pár kapek sprchne a bouře za lesy lehne,
zde mračna se ztroskotala, zde na východ nic se nehne,
61
a liják-li přepadne přec a vichřice začne výt,
já pod romantickou hřbitovní kapli mohu se skrýt
jak často jindy. Neb dojdu až k zájezdní hospodě, dále
kdes před vsí na silnici. A k hostí a krčmáře chvále
tu popiju, pojím pod zakouřeným stropem
a s drotařem v zákoutí a u stolu s bojary vesnice
si po dobu deště posedím a s každým, ať s vtipným či snopem
tu před jedním sirníkem vyslechnu sdílnost sklenice.
Leč nejraději bych bouři zdržel, než dojdu k dvorci
alejí modřínovou. Tam jistě vyletí
vstříc Dorka, mé veselé děvče, a její rtové horcí
mne polibky přivítají. Ba, spí-li, ustrojí se,
pár květin mi hodí do prázdné komory ve dvoře lysé
a u okna zasměje se nahlédnouc. Lampičku shasínám
než uléhám, peřina chladí, již tvrdě usínám.
62