HOVORY VĚCÍ
[7]
V ČEKÁNÍ JARA
V zimě u večer na samotě
smutnější za okny květiny jsou,
okna když pláčou vločkami sněhu.
Rovina sněžné je moře a na něm koráb,
šerá vrána to zdvihá svých křídel plachty,
odplouvá líně a už se nevrací.
Osamělé srdce se krčí, tak skrčí
jako před liškou v kurníku slípka;
soumrakem slyšet šlápoty,
slyšet, že připlíží se v tu noc.
Tak umí najednou schvátit stesk,
že jsi tak sám a sám a sám,
myslíš na drahé teplo ženského hlasu,
na rozsvětlené síně žvatláním kohokoli,
na družné chvíle s kýmkoli, na vřavu města,
na jaro života, na jaro života,
které se probudí pod sněhem,
že na ně myslíš a čekáš,
teplem vlastním je probudíš.
Květiny vzejdou tvých na zahradách,
všecko když kvete pod oblohou,
ženy v nejtišších duše promenádách
v první vůni a květu.
9
LUČNÍ KVĚTINY
Z jehněd zlatý práší prach
na sněženky svítící.
Děvčata jdou po špičkách
s polních kvítek kyticí.
K synovi jdou božímu
s věnečky a kytkami
láskou zakrýt boky mu,
proboden kde píkami.
Kytky z probodených ran,
z trnů rostou na čele.
Zase vstalť jest Kristus Pán
z mrtvých v horském kostele.
10
JE PRVÝ DEN JARA
Je prvý den jara a vzduchem to vře,
svět hřeje se na výsluní,
Teď raněná země se otevře,
květ vydá první vůni.
Leč jakoby zástupů šlépěje
zalehly květy a trávu,
i pramen, jenž dosud nepěje,
i hnízdo a ptačí hlavu.
A jara pro lidi nevidět
a pro aranžérů vinu,
pro umělý papírový květ
a pupence z dragantinu.
Ne, jasu nezřít a fial dech
nedýchá z horečné země,
a vítr nebouří na ladech,
šum jedlí nekvílí temně.
Je na místě jasu tu umělý
snad odeur uměníčka,
jejž na smrt uštvaly účely –
a bezradná zbyla z něj hříčka.
Vždyť aby byl těšen svět, chce být štván,
lásce se těžce tak učí,
11
chce pošklebky být potřásán
a negací a žlučí.
Potkáváš tlupy sebevědomých
snobů a pitomečků,
cynická gesta, zestárlý smích
a duchaplnictví křečků.
Dvacetiletí dědkové
kol kadí svou bohorovností,
a rafinovaní zmetkové
tě učí naivnosti.
Ne, není už jara, je zdání jar,
je vymudrované mládí,
moudřejší dědků, má chlubilů dar
a studenou mrštnost hadí.
12
JÁ VYHLÉDL JSEM OKNY V KRAJ
Podplacen narcisy a petrklíči
já vyhlédl jsem okny v kraj
a prosil hudbu vichrů hlaholící:
svou tvůrčí symfonii lásky hraj!
Vzkříšení všeho, životem co raší,
Coco květy hoří. Z prašníků zlať práší.
Podplacen jarem za trávník a kvítí
a za tu temnou, tajuplnou noc,
kdy měsíc větrnými poli svítí,
v nichž životodárná se vzbouzí moc,
když duní kovovým zvukem spěži
bouřící vítr kolem věží.
Teď plodonosný vítr u věží a domů
se ztratil v noci hlubokost.
Utichly vrcholy a větve stromů,
jen šum lkal z jarních ručejů a rost,
A tíha tvůrčí duší okouzlenou
vzkypěla slokou ve snu narozenou.
13
JARNÍ
Růžové moře květů v první zeleni
důvěrou k srdci mluví.
Neklidná ruko, z prvních fialek
kytičku sobě uvij.
A člověče, jdi cestou veselou
tisíci dobrých řemesel,
a potěš toho, kdo má chvíli zlou
a kdo se chmuří nevesel.
Ty, tvůrcem nejsi-li, jenž nový svět
dovede lépe stvořit,
kde rozlézal se žal, radosti zasít květ,
a stavět tam, kdes musil bořit,
k své práci sedni, dbej si řemesla,
cti řemeslo své, s ním se objímej.
To aby bouř tvá síňka unesla,
na strop a vlastní střechu pozor dej!
A na vše pozor dej, co pod tím stropem jest,
co láska na květ určí,
v takovém malém světě jaro mít a kvést,
toť největší čin tvůrčí.
Je líp mít jaro v koutě svém,
naděje mladé, zelené,
než ustarané ovocem
se sníží větve schýlené.
14
NEJKRÁSNĚJŠÍ JARO
Jaro je líbezné,
nejlíbeznější za tři sta let.
Pluhy skřípají železné,
aby přeoraly svět.
Písně skřivánčí rozsívejte
do hlav a srdcí, rozsévači,
v plamenné činy se rozdmýchejte
z dílny duchů, vy semena dračí,
nad msty ať převažuje duch.
Láska ať prahy hlídá,
aby nemohla bída
sevřít svět v užší vždy kruh.
Nebude dlouho takého jara,
všecko je zrodem, vše světelně hárá
nových plamenů stem,
všecko je panenská prsť, jež čeká.
S modlitbou bratrských díků kleká
člověk na širou osetou zem:
Jara svého nezmarnil jsem.
15
KRUTÉ JARO
Za lesem střechy domků
zavál sníh v hlubokém dole.
Dětí svých prvních, že marně vzešly,
litují louky a pole.
Obloha visí, jdou olověné,
těžké jdou, těžké mraky.
Gigantických jak uzřel bys křídel
spouštět se na zem ptáky.
Hladovou matkou je kruté jaro,
v náruč, co zrozeno, svírá:
travky a letorosty a kvítky,
brouky, ty předčasných slunných dnů zvídky,
přepadá, vraždí, sžírá.
16
VYMÍRAJÍCÍ VSI
Vsi jsou tiché, vymřelé
ticho jako v kostele,
kolem zelená se jař.
Z chalup záhy do světa,
mláď jak ptactvo odlétá;
sám zbyl s ženou hospodář.
A syn oře, sedlačí,
dědu oči zatlačí,
otec na výminku ztich'.
K svatvečerům k rodné vsi
vracejí se přes lesy
mnohdy děti, šťastné z nich.
A tu vždy se hovoří
o mzdě, práci, o hoři,
o píli a o vině.
Koho ruka dělná je,
kdo to hlavou vyhraje,
a kdo zlákán k cizině.
A jak zteskněl celý jih,
po rodech již vymřelých,
jež se neuživily.
17
Koho ze vsí vyhnal hlad
z políček a smutných lad,
kdož se nenavrátili.
18
JARO V MĚSTEČKU
Co jara předzvěstí, jsou bujná prameny
a slunce horoucí, vysoké plameny,
jež po větrných dnech v strom každý keříček
se popálí, až do kamenných políček.
Kde mračný déšť jas duhy vklene nad luhem,
tam kravku v poli uvidíš se ploužit před pluhem.
V městečku, v domcích nad hromadou korálků
bdí vězni, bílé ruce navlékaček,
park rozbujel a z hnízd kdes na dálku
nesmělý první dnes se ozval ptáček
a chlad jde s hor, však slunce v dálky tne jak meč
a západ jak by rval tam z výšin temnou kleč.
A tkalci od stavů a papučáři od bačkor
zří s prahů na hory – jde jaro s hor,
tu první mluvou boží jaro hovoří
zřít stopy jeho světlé v kamenitém pohoří,
neb zem se otvírá, a z trav a sedmikras
se ozval první laskavý ten boží hlas.
19
JARO V MĚSTĚ
Když slunce natéká v nádrž ulice
a po oknech pater lije se v žáru,
kde za květinami matky a děti se tulíce
kus oblohy modré s ptákem a s prvním motýlem
v tom vzduchu zlatově zvlhlém vítají k jaru,
tu něco, co zpívá a vzbouzí se ve vzduchu
a zvoní v duši a ve sluchu
vytryskne v každém nápadu bujně ožilém.
Jen v stuchlých dílnách malých,
kde řemeslníci sedí nad prací bedlivou,
tam v podsklepí vhozeni jako do rakví
s ozvěnou hrobovou,
kde umírající plyn
jak jazyk blabolivý vypráví o věcech, dálích,
neb o zkušenostech z malých i velkých vin
a při tom neustává
svítiti na práci, na kolébku, ženu a děcka
jichž klubko v koutě nejtemnějším si hrává.
Tu ostýchavé je slunce a nenavštíví
jich šťastná náhoda.
Tu otrávený vzduch nelze provětrati,
má tísnivé ovzduší přízvuk vášnivý
a podrážděný, že nelze ni žít ni umírati
a člověk má pocit, že z vězení vyrazit musí
20
když marní tu život a žalně zaprodá,
den za dnem když dusí.
Též jednou, vy vězni, vyjdete
k zázraku nejprostšímu.
To o květné neděli
se zdvihnete, mistře, s ženou i s dětmi, za kočárkem
tak po stupních od nejmenšího k největšímu
a trochu směšní a trochu ubozí
se v lese kdes nadýcháte vzduchu zas, veselí
a děti se za sarančí splaší a otokárkem.
Pak doma sestupujíce příkrých po schodech,
tož po schodech, po nichž neštěstím navštěvováni,
zármutky, zlobami, ústrky usmýkáni
své útěchou posílí srdce,
že v horších, ve stáje páchnoucích zdech
se jednou narodil Ježíš Kristus.
21
PROSTNOST LESŮ
Jitřního lesa šerý chrám
se zvolna rozsvěcoval.
A do zbožného mlčení
sbor ptačí prozpěvoval,
i čerstvá voda pramenů
stříbrných, tekutých plamenů.
Kořeny černé, syté, bdící,
jsou podzemní, pokorní pracovníci,
co lačně světlé vršky jedlí
své ruce v modré nebe zvedly
a modlily se v slunné výši
k tomu, jenž neslouchá – však slyší.
A miliony pracovníků
modlitby, v zemi klíčící,
dávají do rtů prosebníků
tvůrce a dílo chválící,
nevědomí svých perutí.
Proč šumí? Proč jsou bez hnutí?
22
OBLAKA TÁHNOU ZA OBLAKY
Oblaka táhnou za oblaky
a vrcholy jedlí šumí tmou.
Teď pláčou pro něco něčí zraky,
že tolik ztrácet dovedou.
Hodiny tekou, dny a noci
v jediné moře, věčný klid.
Bolesti, krotcí zemští chodci,
v jediné hoře: oblaky jít.
Čas lehce odplývá a stíny
po zemi píší, po moři,
na boží slávu, lidské viny,
jen tajemné písmo o hoři.
Jdou hodiny lehce tak, v lehký plamen
se rozhoří v ohni zřítelnic,
a zdvihnou i ze srdce centový kámen,
jenž zavalil je, jak pírko, jak nic.
23
VES V LESE
Pod temným lesem jedlovým
postřelená jak koroptev
leží ves s baňatým kostelem svým,
slunce-li, rudá stříkne z ní krev,
doutná, kouří v klínu mechů,
v silném, horském větrů dechu
kmeny jí zpívají kolozpěv.
Báně vížky zří s vysoka v důl
na hřbitov, ztracený pod strání,
na faru, zahrádku, lipky a úl,
na školu, smutnou jak pokání,
na dům obecní, s vyhlášek stříškou,
na šatlavu, s okénkem s mřížkou,
rozlezlé chalupy po pláni.
Všecky je hlídá vížky báň,
z pradávna, z nedohledna dob,
jak se svažují podél cest v stráň
sdruženy jako ke hrobu hrob.
V nich co muž, pytlák je mračný, štvaný,
broky a kulkami provrtaný,
a vše, co žena, to mlčící hrob.
24
PÍSEŇ ZA VĚTRNÉHO DNE
Oblohou modrou zpívá
slunečné větrno mladé.
Čas je, kdy tulácké srdce
mílové kroky v svět klade.
Rychlostí větru a oblak
přes kopců sesuté hlásky
míříme lukami, lesy
k hrobům i studánkám lásky.
Domu kde rodného kouři
zčernaly jabloně sadem.
V mládí kde bloudila duše,
raněná po světě hladem.
25
LETNÍ PÍSEŇ
Na stromech vadne léto, na líně tekoucí řece,
kameny bíle žhnou a vrou.
Žitná pole v slunci už voní chleby z pece.
Jedle však nejhlubší stíny strou.
Léto má země, máš ráno, v nestárnoucí kdy kraje
zrosené stíny posíláš.
Léto má země, nám srdce pozdě ovocem zraje,
večer, kdy slavíky klokotáš.
Dokvetše stráně rdí se plody a hnědnou.
Chcete už přes moře, ptáčata?
Ještě ne, dlouho hřát bude léto, než zvednou
křídla se k vzletu rozpiatá.
26
HOVORY VÉCÍ
V dnech slunečných se rozveselí dům,
jenž smuten v nocích náměsíčníků;
hovory mluviti dá mrtvým rtům
vášnivců, snílků, melancholiků.
Bdí stěny, vyschlá dřeva tají dech,
praskají parkety, odprýskne strop.
To všecko, zdá se, vědí o lidech
z chvil nedávných a z dávných dob:
snad které ženy oheň zjitřený
tu býval štěstím krbu udušen,
a který muž, jenž bral se odtud do světa,
snil marný Don Quichotův sen.
27
RŮŽE ZA BEZHVĚZDNÉ NOCI
Růže mi otevřela
noc, jež beze hvězd.
Vůně temná, bolestně vřelá
uvězněna v ní jest.
Noc když je bezhvězdná
a když v ní voní růže prudce,
není to růže, to žena je líbezná
na blízku, kol krku dává ti ruce.
Jak tu těká a jak tu čeká,
krásná žena s duší a s tělem,
prochvěna neznámou touhou a želem,
do srdce tobě balsámem vtéká.
Nezřel jsem jí, však tušil jen,
neslyšel jsem, jen sluchem cítil,
pramének světla než tenounce svítil,
když se probouzel den.
28
PÍSEŇ Z PODLETÍ
Poslední slunce žhnulo,
kdy vadly květy luk.
Mne jak by obejmulo
dvě loučících se ruk.
Hladily lesy, skály,
zvětralou hlavu mou
a ještě jako z dáli
se zabělaly tmou.
S bohem a na shledanou,
kynuly v dřímotu
všem, kdo jsme šli tu branou
smrtí i životů.
29
PŘIJĎ, PODZIME!
Sladkého léta tichým odplutím
byl plný vzduch a zráním zatížen,
vůněmi počal těkat.
A podzim šel, dal rozlet perutím,
dal ohňům vzplanouti v srdcích žen
a bystřiny slz stékat.
Dal vodám s hor se řítit, lesům hřmít,
dal čerstvým větrem lidským bolestem
se rozhořeti v činy.
Dal unaveným chladný doušek pít
a dohovořit dal se živých hlasů stem
s časem, jenž dožit, líný.
30
VERŠE LASKAVÉHO DNE
Laskavý den je a teplý
žloutnoucích zahrad a luhů.
Děti se za ručky berou,
tančí si v kruhu.
V tanec jich skáčou hravě
koťata mourovatá.
Na střechách přes čápí hnízdo
vítr chvátá.
Drobné teď zpívají děti
batolivé své: sebe,
ohromnost jednotvárnou,
jako je modro s nebe.
31
V PODVEČER
Žloutnoucí zahrady u bílých vil
zralými jablky voní.
Večer se pod strání objevil,
smráká se, klekání zvoní.
Mlýny pod sebou v údolí
zatichly u potoků,
zrudl háj bukový nad poli,
zdola ni šumu ni kroku.
K háji hejno jen koroptví
letem bouřným se nese.
Střelné rány blesk krvavý
prosvítil tajemno v lese.
32
VYSOKÁ OBLOHA V ZÁŘÍ
Vysoká obloha v září,
do jasu hluboké stíny,
zlatá žluť prokvétá tmavá
zelená ticha doubraviny,
jako když šediví hlava.
Daleké cesty boří,
modrý kov obloha sama,
Přes hory, přes vlny moří
s vlastních snů větrnou lodí
plujeme do neznáma.
Slunce i září i chladí,
země se shlíží v nebi.
Vy, kdož jste kvetli mladí,
líbezně mužněli zemí,
zráli jste – teď jste už chleby.
33
RANNÍ KOUT
Květiny modré, v rudobílé váze sníce,
včerejší měly ještě smutek od měsíce.
Ovoce zardělé, zrosené chladným ránem
však na míse se smálo, rozdýchlo vzduch vanem.
A na místě, kde stálo, sluncem vzplálo chvíli,
brunátné jeho barvy aby promluvily.
Mě potěšil dnes pohled ten, neb ruce jedny,
jež před chvílí jsem tisk', tak smutny byly, bědny,
že na očích pláč ještě neuschl a se rtů
tak plachých, několik se nerozlétlo žertů.
Když neutěšující útěcha nás teší,
když neradostná radost sedá pod přístřeší,
jen zdvihni svůj zrak v hýřivém okru, zlatě.
Hned něco veselostí božskou proniká tě.
34
PODZIM
Podzim noci nad městem na střechách a věžích
svlékal z listí plačící stromy na nábřežích.
Dravý, lačný milenec lehce hrál si tak vždycky,
aby v dlouhý sen beze snů uspal hypnoticky.
V modrém oku oblohy vášeň už nezaplane,
věrná jen vytrvalost z lásky rozdávané.
Rozdané už za jara, za léta, žár kdy praská.
V modrém oku oblohy včerejší dožívá láska.
35
S VEČEREM
Klekání zvoní, prázdných polí
strniska přestal ožehat žár,
ruce dětí od rána bolí,
posledních klasů, jež snášejí dar.
Kytice zpola rozdrobené,
svázané pentlemi stebel a trav.
S večerem ruce jsou obolené,
sluncem je tolik dřímotných hlav.
Po božstvu zrání, které tu bylo,
prázdnota do hrud vpálena.
Kovovým hukotem hlaholilo
stádo, jež tíží vemena.
36
POTOK
Potok, již dávno tomu, se v modrých pomněnkách smál,
a teď plakal v říjnu prudce a rozjímal:
O pastýři a ovečkách v pěnách sněžících,
vlny hnal jako stádo oveček běžících.
Přes můstek nahé tu bílé nožičky chodily,
seskakovaly, pískem a sluncem se brodily.
Potok byl po nich tak smutný, plakal, plakal svůj hřích,
chtělo se mu tolik je objímat, zlíbat jich,
chtělo se mu tolik z pomněnek modrých se smát,
chvíli se zastavit v líbezné louce a si hrát.
37
POSLEDNÍ RŮŽE
Sta hlasů tlumilo se v kraji,
sta růží tiše sprchávalo,
a tolik ženců v louce žalo,
byl večer umdlený.
To mlnné dusno, bouř kdy ždají
šumící větrem topoly,
kdy hlaholivé vrcholy
své mluví ozvěny.
Poslední růže plně zkvetly,
své rozevřely lupeny
smetány vonícími světly
a mřely stuleny
příkazem lásky nejvyšší:
Byl čas, kdy bouře lačen
kraj zdál si temna mračen,
blesku, jenž vyslyší.
38
OSAMĚLÉ HNÍZDO
Zbloudilý domek, hrbí se, sklání,
pod osikami v skalnaté stráni,
vždycky ho dobrá zachrání ruka,
jako hnízdo, jež větrá a puká.
Nespadne, otvorem střechy se kouří,
nezmizí, větru v cestě a bouři.
Zemřel již hospodář s hospodyní,
vyvdány dcerky, odešli syni.
Všecky jal pod křížem v zeleném rově
věčný spánek na hřbitově.
Čas byl jít vnukům, jen domek zbyl v stráni
za smrákání, za svítání.
Rod jak zrní smrtí rozvát,
spravedlivá jej zem šla pozvat,
jenom jeden z rodu vždy zůstal,
domek by vzdoroval, do země vzrůstal?
Víte co drolil a bouřnou rval křečí,
skryla vždy plachá ruka něčí?
39
PUSTNOUCÍ ZAHRADA
Tu nezbylo nic, jen prázdný suchopár
a modravých bodláků kývá se pár,
a prázdná je pěšina,
kde chodili milenci ruku v ruce,
když hvězdy se večer rozstříbrněly
a věčnou svou písní se rozepěly,
kde vadnoucí růže tíhou dne voněly prudce.
Snad neumřeli, jen pro sebe mrtví jsou,
a proto smrt prošla zahradou.
Když se živým živý se rozchází,
jen stín pak chodí a na trávník usedá,
tu ryšavá zavoní poslední reseda,
tu divoká ostřice vyrazí;
neb ruce těch pro sebe mrtvých dvou
se, možná, již nikdy nesejdou.
Je od země k nebi mlčící obzor vysoký,
je okamžik propastný, hluboký,
když ti, kdož se za ruce vedli, ztratili pod sebou zem.
Jen jeden z těch zemřelých kdyby z mrtvých vstal,
snad dorozuměl by se, a čím kdo komu ublížil,
jediným slovem by zažehnal,
jediným úsměvem.
40
OBLAČNÝ VEČER
Když večer ztiší se a větry uleví
a slunce parkem studené tká úsměvy,
tu do městečka ticho ostýchavě sedne
a beseduje na prazích, kde mrtvo bylo ve dne.
Zde u zámku se nehne nic. Lihovar nekouří,
ni pila netřeští, ni motor nebouří,
ni trubka auta nevřískne, jen z chlévů pěnící
plecháče s mlékem nesou pod zem v lednici.
Je tma a vítr proudivý a šumící
oblačnem nedá proniknouti měsíci
a nebe těžce visí, z cárů oblaků
ni kapky nepadá. Mrak studí po mraku.
Jde drůbež spát a náhle mizí s trávníku,
jenž sametově prostírá se k rybníku,
vrcholy stromů vítr lká a bouřně šumí.
I krocan s krůtami jde spat, kde vítr tlumí
v závětří pláč. Tu vzletem těžkým spíš
si v kruhu na lípu, tu níže a tu výš
zasednou, nejníž krocan, a tak bez hnutí
vysoké lípy přikrývá je klenutí.
A načechraná klubka, podobna jsou ovoci,
spí, visí k ránu až i mrazných za nocí,
než krocan družky své i hejno dětí, krůt,
zas vyzve k slétnutí, když východ zoří zrud'.
41
NEKONEČNÉ DEŠTĚ
Město se bezútěšnějším zdává,
mnoho dní pršet když neustává,
v ulicích večerních katakomb chlad.
Světelné ostrovy krámů,
marně chtí zveselit chodníky,
oblohy zčernalou jámu.
Postavy smutné a zvětralé
sunou se tiché, zčernalé
pod mizícími deštníky,
tma jich nestačí pohlcovat.
Zrovna dnes jsou ti bližší a dražší
nejubožejší stíny, že straší.
Tuláka žebrat uvidíš,
řemeslně se představí, zkrotlý váš pes.
Nastavuje svůj klobouk, a ty hned víš:
básník prý je a tvůj kolega,
náhodou bez místa, právě dnes.
Nějaká v černých šatech žena
přechází, příliš umučena;
mladá matka vždy dojímá,
z výkladu rakví když vybírá
příliš smutnýma očima,
s duší, která umírá,
tu nejkrásnější rakvičku
42
pro andělíčka svého
nejdražší hlavičku.
Také nějakou stárnoucí holku
zapomenutou, odstrčenou,
hranatých, upracovaných kostí
civět zříš do oken tančírny
na lidi tančící, na lidi kolem stolků,
kterak každého muže s ženou
stopuje s žárlivou pozorností.
Ježatou, stařeckou figuru ošumělou
s vybíleným, nakrouceným knírem,
chňapat zříš nozdrami v průjezdu krčmy
vůni tučnou, v teplo rozechvělou,
na rohu u kotýlku, kde párkář bdící
své zboží loví na vidlici
pro muže obskurní, úřední, pro muže péra,
pro mnohého proletářského grandseigneura.
Smutné jsou brány a domy,
věže a střechy šediví
deštěm nekonečným.
Smutné jsou plačící stromy.
Kandelábrů řad v mlhách tesklivý,
zakletý po délce do řeky,
jako svíce, planoucí z hrobů
na hřbitově tichem věčným.
43
KOUT MĚSTA
Úžasný smutek rozdrtí
tě někdy mezi paláci.
Tam, úzkých ulic ve čtvrti,
kde hodin zvuk se potácí
v zdech kamenných, snem sroubených.
Vrat ticho, okna za mříží,
dvé postav obrů shrbených
kde větrá věků pod tíží.
Sem v temných, úzkých ulic kout,
dnů příliv nemoh' proniknout –
Jak středověcí rytíři
i domy stojí v krunýři,
hrozivá, úzká jejich výš.
Mníš, že se nad nimi cos dní. –
A v hloubce, jako ve studni,
když zdvihneš zrak, tu zdrcen zříš,
že s bohem přísným hovoříš,
až v bázni srdce ustydlo. –
Neb nad arkýři domů zdvih'
se chrám v konturách obrovských,
mysticky děsné strašidlo.
44
V DRSNÉ, NĚMÉ HORSKÉ VSI
V drsné, němé horské vsi
lidé spali zimní spánek,
krávy strakaté a psi.
Hospodyně, hospodáři
v práci sobě překáželi,
listovali v kalendáři.
Do svých bourců, do svých včel
zaposlouchán učitel
na oddechu od čítanek,
třeba mráz byl, leden bílý,
farář v teple u kamen
od oltáře doma v chvíli,
na cello hra, divotvorce,
lékař, že je nudný den,
píše psaní slečně z dvorce.
Dýmá ves a na ní sníh
napadává v závějích,závějích.
Od domků a od chalup
prokopány dlouhé nory,
z navršených, zmrzlých kup
vyrůstají hory, hory,
studí, velkou tíží mají,
na srdce když uléhají.
45
Hle, tu šlépěj, šla tu noha
hledat lidi, hledat boha?
Nebo, dobrý člověče,
v sebe sám se ponoříš,
k sobě sám tu hovoříš?
46
POHLED DO KRAJINY
V svém bílém hermelínu
krajina nádherná, sníh jiskře pobolívá.
A v slunci slnivém, nejhlubším stínu
důstojnost vážná, přísná, mlčenlivá,.
Schoulený mráz
jde, šílí, do tamburin třaská
a zvoní rolničkami, hází,
i poskakuje, bičem práská
a tře se o větve a ploty,
jak na spřežení koní mlaská.
Den z cesty uhnout pobízí i čas,
jak šašek tragický když krále doprovází
a v stopách jeho cest
se po bláznovsku smává,
rád za hermelínem a stříbrem hvězd,
hopsavě, psovsky plíží se a pokulhává.
47
DNES BOŽÍ DÍTÉ U NÁS SPÍ
Až do večerní svaté hodiny
to dravý boj byl o vzduch, paprsek,
člověka, zápasící rodiny
o stůl a sousto, lidský příbytek
a před pronásledováním
to útěk byl, dnů stálý souboj s ním.
V bohatých srdcích, v síních nejchudších
teď Ježíš narodí se u večer
a v rukou nejupracovanějších
spočívat bude lidských synů, dcer.
Teď s dary lásky přijdou přátelé
blíž k srdcím, s jeho září na čele.
Kamenné domy dneska nestudí,
příbytek nízký dneska netrápí,
a strádání dnes pláč se nevzbudí, –
dnes boží dítě u nás spí.
Dnes v každém srdci teplý Betlehem
zazáří láskou, hvězdou nad sněhem.
48
HŘMÍ KOČÁRY...
Hřmí kočáry, noc plesů, zalétá
vzdálený hudby hlas.
Ulice ve veselost zakletá.
Tma neuspává nás.
Smích zaperlil se, přesel lehký krok
kams v popůlnoční tmu
a jako v tanci k boku sdružen bok
zašuměl do rytmu.
Ten hlas, nezvyklost pozdní hodiny
sen pouhý znamená.
By sál ti zjevil, oči, květiny,
sněhová ramena.
By ze dna dob se krása zjevila
ti dávná, bolestná,
ta, s roky utonulá, ožilá,
a přec již nezvěstná.
49
DEN
Jde den jak dítě smavý,
chce tančit a si hrát.
Však změněn v zlý a dravý,
se v černý oblék' šat.
Má v očích samé stíny
a kdo v nich prodlívá,
k nim přimražen je, siný
hrob kope, pohřbívá.
Je líp, lnů modrých nebe
když civí do oken.
Přijď, smavý dne, chci z tebe
být znovunarozen.
50
STUDENÁ KRÁSA
Studený její úsměv skoupý byl
jak slunce na soše když nehybné
za rána ožije pár krátkých chvil.
Bolestný její výraz studil, oh,
a zmrazil srdce mého horký proud.
A tu jsem náhle očekával,
nějaký zázrak v těžké chvíli pochybné.
Jak měla promluvit by mrtvá věc.
Neb jak by vstát měl z rakve umrlec.
Kamenný výraz její tváře, oh,
se zachvět chystal již a řečí tknout.
Však její řeč jen měla tvrdou krásu soch,
jež ne a ne, nemohou oživnout.
51
OŽILÉ KROČEJE
[53]
VÝZVA K CESTOVÁNÍ
Obloha modrá, bez mraku
a dálky volají.
Pojď ve svět plný zázraků,
hle, cesta, les a za ním věž,
a než se, brachu, naděješ,
hory se modrají.
Teď máš jich tolik, nevíš kam
bys právě putoval.
Máš zem teď svou, svůj drahokam,
že třeba křížem krážem jít,
zřít se všech stran ji zasvítit,
bys víc ji miloval.
Ať družnosti tvé dobrý Bůh,
jenž v srdcích lidských je,
laskavý bratr tvůj a druh,
jenž na bouř nehledí ni déšť,
a k nehodám vždy řekne nešť,
ať s tebou putuje.
A trpěliv tě provede
vsi, městy, srázy hor,
ať s tebou běsem pojede
sta kilometrů rychlíky
a v okruh krajů veliký
tvůj vetká rozhovor.
55
Ať po sněhové závěji
tě snáší jako ďas
ať vlny vzduchu úpějí,
ať vesla řídí loďky tvé,
cíl auta v noci šeřivé,
klus koně v denní čas!
Ty stále s lidmi, zvířaty
a věcmi vřele spiat,
k své zemi jako přissátý,
nového žití bohatýr,
mír budeš hlásat, plodný mír
u domů všech a chat.
A nevíš, větším blaženstvím
zda dojmou roviny
dozrávajícím klasem svým,
zelení stromů, keříků,
s průhledy vod a rybníků
v slunečné hodiny.
Neb z hor kdy zříš, co zatichá
kraj dole, v míru je
a tiše leží, oddýchá,
vsi, řeky, města, samoty –
tys též tou částí jednoty,
jež tmelí, buduje.
Kdo milosti se dočkal z nás,
by pozdravil svou vlast,
ať klekne, synovský svůj hlas
56
jí vlíbá v trav a prsti chlad,
až bude vánkem povívat
a stíny večer klást.
Ať připomene dnešním dnům
poroby těžké dny,
by syn se nedal katanům,
a aby vlažně nezmarnil
co synům krví zachránil
čin otcův obrodný.
57
OŽILÉ KROČEJE
Tisíce roků přes jedno místo v lese
sluncem dávného zlata se třese.
Sasanky v jaře krátí čas dětinskou hrou si,
na podzim na pních, nes zšednou svatého Ivana vousy.
Ale teď jaro je zatím, tanec a zpěvy, zvuk rohů
ožily ve vzduchu, trávě, malé hymny k bohu.
Píšťala Panova čerstvou mízou voní,
mrtvé věci se budí, mluví a stříbrně zvoní.
Na tomto místě tisíc lásek si přísahalopřísahalo,
tisíc lásek zemřelo, pod mech se zahrabalo.
Sasanky byly počátek, konec šediny světce.
Vzepial se ke skoku jelen, k smrti ho uštvali přece.
Tisíce lásek na tomto místě za tisíc roků
vystřídalo si radost a hoře a tisíce kroků
zemřelých ožilo na tomto místě v lese.
Slunce dávného, zhnědlého zlata se v kročejích třese.
58
BÁSEŇ O MLADOSTI
Hle, po květnatých březích života
zrozená v prvních jarních nedělích
jde, zpívá, zvoní a se chychotá
kypící Mladost v žertech veselých.
Slibují dosud skryté prameny
a nerozvité květy pukají,
mlčící keře tají plameny,
než na hořící ohně uzrají.
V těch příslibech však lehký tančit krok,
skřivaní píseň musí trilkovat.
Vždy bolestný vrub nechá v stromech rok
a každý vrub je neúprosný řád.
I vrub váš, mladí, musí zabolet,
neb roků let jak prchá, rozjitří.
Dnes před vámi se zjeví celý svět.
Co zítřek přinese, co pozítří?
Tu starost nechtě touhám ožilým,
až květy sprchnou v chvíli intimní.
Tu starost nechtě vrubům přibylým:
bouř přijde jistě, vichry podzimní.
59
Z MLADÝCH TOULEK
Já probloudil důl a pole a pastviny,
kde v olších a břízách se províjel potok hlučný
a dešti překypoval, já bořil se v traviny,
až večer zavoněl ze mne teplý a hmyzem zvučný,
a přece jsem neumdléval, má lovci vášeň bděla,
měl pušku jsem nájemcovu, dnes poprv se rozepěla.
Teď čas už, ať odpočine si ubohá její spoušť.
Vždyť koroptev se zajíčkem houpá se po mém boku –
ale to množství ran a broků!
Než nadám se, večer se šeří, a kolem houšť a houšť.
To bylo tenkrát, dávno, když bouřilo mládí
jak vítězně zpívající splav,
den každý jak jelen křepce pádí,
jsi svobodný tulák ze stepních trav!
Necítíš času, když přes jedle horský vzduch proudí
a zbloudíš-li někdy, tak sladko se bloudí.
A přec je tu na blízku cesta, ten vršek přec znám,
až daleko zašel jsem kamsi slepou pěšinou v háji,
teď třeba se obhlédnout, cesty-li stromy prosvítají
a kudy k potoku, ke dvorci, myslivně, k dědinám.
Už padá šero, sivější zem a vlhce se kouří
a v dálce se na časy blýská a, zdá se, chystá se k bouři.
Teď bučí les. Po loupežnickém mém hvizdu
zavětřil pes, už na slovo poslouchá,
60
já o jedli vzpírám pušku, vylézám k vranímu hnízdu
a v kraj se zadívám do cest pátravě dolů.
Teď vstupuje do tmy a noční ptáky straše,
již větřím potok. Poslouchám houkat koloucha
a šumět břízy a olše a osiky plaše.
Dnes širé kraje jsem obešel v kolikamílovém kolu.
Hle, bublá tu prudce potok a na březích voní seno.
Tu od dob dešťů jsem míval na štiku políceno.
Teď vodní myš do díry sklouzne, až mlaskne voda,
ty blíže se prodíráš k ní a každá větev bodá.
Můj skok se bezpečně přenes, pružně a křepce
pak přes potok zalitý měsícem svítící hebce.
Tu na štiku lícíval jsem u starých kořenů vrb.
A tu jsem ji vyrval vzbouřené vodě, když roztančena,
a vyrval jsem s ní i schýlené vrby sehnutý hrb,
jak schnula v sypkém břehu, proudem podvrácena.
Hle, pěšinou od potoka jsou všecky stromy mně známy,
již províjím se v louce mezi kalužinami.
Teď kořist mne upomíná a počíná mučivě tížit,
můj dnešní lov, tulácké svobody zpěv,
když kopce se počaly množit a jeden za druhým hřížit,
ten zajíček těžším se stal i drobná koroptev.
Je únava po dni parném, přivírají se oči,
daleko dvorec a daleko myslivna, daleko ves,
prach pěšiny zdvih' se větříkem, vleče se pes,
leč bouře, blesky vše osvětlující, jinam se stočí.
Již cítím, pár kapek sprchne a bouře za lesy lehne,
zde mračna se ztroskotala, zde na východ nic se nehne,
61
a liják-li přepadne přec a vichřice začne výt,
já pod romantickou hřbitovní kapli mohu se skrýt
jak často jindy. Neb dojdu až k zájezdní hospodě, dále
kdes před vsí na silnici. A k hostí a krčmáře chvále
tu popiju, pojím pod zakouřeným stropem
a s drotařem v zákoutí a u stolu s bojary vesnice
si po dobu deště posedím a s každým, ať s vtipným či snopem
tu před jedním sirníkem vyslechnu sdílnost sklenice.
Leč nejraději bych bouři zdržel, než dojdu k dvorci
alejí modřínovou. Tam jistě vyletí
vstříc Dorka, mé veselé děvče, a její rtové horcí
mne polibky přivítají. Ba, spí-li, ustrojí se,
pár květin mi hodí do prázdné komory ve dvoře lysé
a u okna zasměje se nahlédnouc. Lampičku shasínám
než uléhám, peřina chladí, již tvrdě usínám.
62
MLADÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Chodil jsem krajem, až přišla noc
k chatrči pod jedlemi.
Já hoch jsem byl, mne unavil
den opilý vodstvem a zemí.
Pak v chatrči jsem horské spal
a černé od slunce jedle
jsem neslyšel, jak vítr hrál
v nich varhany před okny vedle.
Však ráno zatikal stříbrný hlásek,
to malá holčička vstala,
hned kolem se točí a veliké oči
nad cizincem vypulovala.
A než jsem vstal, posnídal, byla mou
a já jsem byl láskou její,
já neznámý okouzlen neznámou
s důlečky v obličeji.
Když na rameni se houpal mi vak,
já s poklonou dále chtěl jít,
tu její zrak střežil mne, veselý pták,
bych z klece jí neulít.
Mou ruku držela, po boku
v své vážnosti strašlivé
63
šla se mnou, do kroku, do skoku,
tak lehce od mámy své.
„Tak dali jste mi ji?“ se na oko ptám,
a s „ano“ když mi ji dali,
jdu do stinných luk, ji po boku mám,
a už jsme se vzdalovali.
Já vším‘ si, že ticho bylo a z trav
se dívali daňci za ní,
co líně leželi a z dálky běželi
k ní králíci, neulekáni.
A v rybníce kapři s hubičkou v o
ji zdravili na mělčině
mlaskáním tichým, a, veverko,
ty vedlas ji v modřínů stíně.
Pak chatrč už vidět nebylo,
pár odřených borovic
jen u cesty za milost prosilo,
kraj v šířku se rozbíhal víc.
Však žertu byl konec a konec hře,
tu máma již seděla.
Než ruce popadnou holčičku proradnou,
s výčitkou hleděla.
A žertu byl konec a konec hře,
hře sladké, nejdražší.
64
Tak za hořekování, v němž srdíčko mře,
ji v chatrč si odnáší.
Já dosud vidím tu chatrč a louku
a pěšinu v ní jak pás.
Mám květiny od ní na klobouku,
v sluch zní mi pěničky hlas.
Tikání holčičky v letním ránu
mním slyšet, když často jsem sám.
Neb květinami ji zasypánu
v svém srdci dosud mám.
65
O DVOU SRDCÍCH
Chudobky v srdci tvém prohlédly z trav.
Pramének zazvonil tiše a rád.
V srdci mém pozdil se listopad,
přese mne letěl čas, bouřící splav.
U tebe, slunce, výš oblohy,
v pupencích klíčí cos tajemně –
Pod kulkou lovců mi klesají v tmě
jeleni, vztyčené parohy.
Louka tvá samý je petrklíč,
u tebe ráno, u mne již noc.
Les můj však temný je, zlá jeho moc,
k zříceným zámkům v něm ztratil jsem klíč.
66
PÍSEŇ O PRAMENI
Já našel jsem v tvém srdci pramen chladný,
byl oku nezvěstný a skryt.
Jej prostou dlaní nedotkl se žádný,
nikdo se neodvážil pít.
Byl dlouho němý, ukryt pod kořáním,
nehnul se všední tíhou dne.
Ať kvete jaro, voní podzim v zrání,
on čeká z rána, v poledne.
Doznívá jaro, podzim vlákna pouští.
čas dny a roky šíro tek‘.
Já nezapomenu. Byl svět už pouští,
když promluvil tvůj pramének.
67
ODHALENÉ TAJEMSTVÍ
Já v jejím srdci hledal na povrchu
květiny, které voní ještě po bolu
a hrobu dohrabal se v dálce sedmi vrchů,
v ní zavražděnou našel mrtvolu.
Úžasně krásně byla vystrojena
ručkám a jistě drobnýma,
v prach rozpadla se, utajena
před zvědavýma očima.
Jak zahradníku bylo mi, jenž jemně
šel květy zřít – a balvan odvalí.
A pod ním v hloubi mlčelivé země
tajemné, strašné drama odhalí.
68
ZA HELENKOU
Vzduch byl temnou nocí opilý.
Vítr ustal. Psi se ztišili.
Rakvička, kde smutné růže vadly,
samotinká v prázdné komnatě
mlčela víc jaksi, dojatě,
babskými netknuta zaříkadly.
K ránu stále kratší voskovice,
chválu mrtvé věrně zpívajíce,
úsvitu zas přenechaly lkát,
rozdněním jež počalo se bát; –
pak, jdouc po odlétlých stopách v rose,
za dušičku jitřní slunce modlilo se.
69
SYNŮV PŘÍCHOD Z HOR
Je únor mrazivý, sníh jiskří v bílou zář.
Leč slunce hnědě opálilo tvoji tvář,
a vůně černých jedlí, krsků borovic
tvým prudkým krokem zavívá mi vstříc.
A jako přinášel bys léky churavým,
pozdravy mnoha přátel, o nichž sotva vím,
že v shonu mezi prací na mne vzpomenou
vzpomínkou letmou, zkvetlou, světle zelenou.
A jako zachytil bys výšek slunné dny,
obrovských prostor mlčící dech svobodný,
tvůj krok je bohatýrský, hlas jak zvon je čist
a Slavík loupežník by nesnesl tvůj hvizd.
70
PÍSMO DÁLÍ
Vítr píše svých nesmírných písmen stíny
přes pole zlatá sluncem, přes doubraviny.
Zlatý jas rozezpíval se v celé dolině,
po domech, zeleni tekl ruče.
Slunce je lásky zadržený smích,
vytrysklo v mračen temné skulině
zlaté víno, jež uniká Pánu Bohu
z puklé nádoby bez obruče,
roztékajíc se po horách, rovinách, údolích.
Přes kraj sluncem zlacený,
píší stíny své překotné písmeny,
je to dopis lásky, jenž psán
nejdražší něčí rukou.
Takové klikaté písmeny psávala,
božsky prostá dívka milému svému,
ještě když krvácel z těžkých ran,
když se nemohla rozběhnout k zraněnému
a když se srdcem mu vzdávala
v naději matky s pokornou, bezradnou mukou.
71
PÍSEŇ ZIMNÍ
Když zimní jde noc a bílý je les
a větrná bouří se rovina,
kdo kráčí tu, na krb a na oči dvě,
jež čekaly ho kdys, vzpomíná.
Pěšinou utvrdlou doduněl krok
a rozlitý potok zamrzal,
kořenů těžce se držel již břeh
a vítr lstně vál a těžce se rval.
Kdo denně tu kráčí, co poví mu
táž pěšina se vsí tou šedivou?
Ošlehán nocí a větrem a tmou,
zda ohřeje se tam u očí dvou?
72
U VYMÍRAJÍCÍ VSI
U vsi na vršku sedávala
babička s dětmi a s housaty.
O šesti synech si zpívávala
písničku, my s ní, já a ty.
Babička bzučela z povzdálí,
my jsme ji překřikovali:
Prvorozený lán podědil.
Druhý se pro lásku oběsil.
Třetí se ve Vídni za ves stydělstyděl,
čtvrtý byl tulák, vše zbrousil, svět viděl,
pátý byl za mořem farmářem,
šestý hadrník s trakařem,
ve vsi jen řádí a jí hlídá,
kmotřička smrt a s nouzí bída.
A my jsme cítili s babičkou
veselý smutek tou písničkou,
a že se nám tak líbila,
sborem jsme vpadali: la, la, la.
73
CITLIVÉ ZLO
Klidné vsi ze žuly v práci a v slovu,
nad nimi kostelní víšky u hřbitovů.
V městech se vrší bohatstva, do větrů rozfoukaná.
Ví o tom pakáž nejchudší, hladem rozčarovaná.
Z duší a věcí dělby, z ďáblova díla
žebráky ruka štědrá ničím zas nepodělila.
Z hluboké šachty života, ze psího lože,
slýcháš zas staré klatby, všemohoucí Bože!
74
TAJEMSTVÍ RODŮ
Tu statky mlčí v řadě. Bílý štít
jich plove nad stromy, kde zvon spí na zvonici
uprostřed návsi a kde v zralý klid
jen za vozem vůz mizí rachotící.
Je každý statek pro sebe sám svět
i s těmi sady, s housat krůpějemi,
s okovy studen, které zaskřípět
slýcháváš v rukou děvčat studen prohlubněmi.
Jim vždycky hoří líc, a vůní fialek
a narcisů jich sukně v letu vějí.
A jejich velké oči mají samot vděk,
svou modrou bázeň beze slov si pějí.
Jen kolik rodů starých nevraživostí
tu mezi statky bloudí z hranic, cest a sadů,
vraždících kolik pravd a lživostí
lichotek v líc, ran zákeřných v tmě, vzadu.
Tu dávnověkých nepřátelství žluč
uzrává v pomstu aneb vyvětrává.
Ty rode, rozhazuj! Ty strádej a se muč!
A ty se chlub, že máš, kde ruka nerozdává.
75
ÚRODA V MALÉ HRSTI
Snad mrazí první jitra.
Či nebe nemá vláhy?
Co z úrody nám zbylo?
Přec z klasů chudých nitra
nám zrní zazvonilo.
Proč úrody tak málo?
Spláchá šéme bystřin příval,
a pole v létě tvrdlo.
I srdci víc se zdálo,
co slavík večer zpíval.
Tím sklizeň slavnější je,
že hrst nám na ni stačí,
že tím víc žije, žije,
co slunce nevyprahlo,
déšť nikdy neuvláčí.
76
PÍSEŇ ZPOŽDĚNÉHO
O chvilku jara zpozdil se tvůj krok
a květů nebylo, kde kvetly dřív,
poslední letní omeškal jsi den,
nad prázdným polem kraj už mlhou opředen
a na podzim, kdy bystřin zvoní skok,
přijdeš-li pozdě o vteřinu v sad,
ovoce přestalo se usmívat –
a nevíš, v které slunce, v jaký stín,
a komu starou hlavu vložíš v klín.
77
ŠUMÍ NOC
Šumí noc a potoka má čerstvý chlad,
mezi petrklíči jeho spěch a spád,
mezi stíny nejistotu, bloudění a vzlyk,
objetí, jímž s živým spial se nebožtík,
spánek sny kdy spřádá z míst světa zřeného,
zpola skutečného, zpola sněného.
Ted' mi šumem sosen epických blíž jest,
dalekých drah šumem třpyt se mění hvězd.
Nepřátelé z dávných scházejí se dob,
jeden druhému již slehlý zdobit hrob,
vyjmout dýky zlé, jež v srdci dosud tkví,
a pak na věčné již usnout bratrství.
78
MILOST PŘED SMRTÍ
Jak dýší květy bílé
před zánikem svou vůní mdlou,
v poslední chvíle
než dodýchají, zahynou.
Já vím, v zmučeném člověku
proč ze dna zmatků roste klid,
kdy divých smrští ve vzteku
již času ani nemají
se ruce sepnout a se pomodlit.
79
OBSAH
[81]
HOVORY VĚCÍ
V čekání jara9
Luční květiny10
Je prvý den jara11
Já vyhlédl jsem okny v kraj13
Jarní14
Nejkrásnější jaro15
Vymírající vsi16
Jaro v městečku17
Jaro v městě19
Prostnost lesů20
Oblaka táhnou za oblaky22
Ves v lese23
Píseň za větrného dne24
Letní píseň25
Hovory věcí26
Růže za bezhvězdné noci27
Píseň z podletí28
Přijď, podzime!29
Verše laskavého dne30
V podvečer31
Vysoká obloha v září32
Ranní kout33
Podzim35
S večerem36
Potok37
Poslední růže38
[83]
Osamělé hnízdo39
Pustnoucí zahrada40
Oblačný večer41
Nekonečné deště42
Kout města44
V drsné, němé horské vsi45
Pohled do krajiny47
Dnes boží dítě u nás spí48
Hřmí kočáry...49
Den50
Studená krása51
OŽILÉ KROČEJE
Výzva k cestování55
Ožilé kročeje58
Báseň o mladosti59
Z mladých toulek60
Mladé dobrodružství63
O dvou srdcích66
Píseň o prameni67
Odhalené tajemství68
Za Helenkou69
Synův příchod do hor70
Písmo dálí71
Píseň zimní72
U vymírající vsi73
Citlivé zlo74
Tajemství rodů75
[84]
Úroda v malé hrsti76
Píseň zpožděného77
Šumí noc78
Milost před smrtí79
[85]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XXI.
HOVORY VĚCÍ
Básně
K vydání upravil Arne Novák
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
na podzim roku 1929
jako 226. svazek edice
Aventinum
ve 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskla knihtiskárna F. Obziny
ve Vyškově na Moravě.
E: pk; 2004
[87]