STUDENÁ KRÁSA

Antonín Sova

STUDENÁ KRÁSA
Studený její úsměv skoupý byl jak slunce na soše když nehybné za rána ožije pár krátkých chvil. Bolestný její výraz studil, oh, a zmrazil srdce mého horký proud. A tu jsem náhle očekával, nějaký zázrak v těžké chvíli pochybné. Jak měla promluvit by mrtvá věc. Neb jak by vstát měl z rakve umrlec. Kamenný výraz její tváře, oh, se zachvět chystal již a řečí tknout. Však její řeč jen měla tvrdou krásu soch, jež ne a ne, nemohou oživnout. 51