POTOK

Antonín Sova

POTOK
Potok, již dávno tomu, se v modrých pomněnkách smál, a teď plakal v říjnu prudce a rozjímal: O pastýři a ovečkách v pěnách sněžících, vlny hnal jako stádo oveček běžících. Přes můstek nahé tu bílé nožičky chodily, seskakovaly, pískem a sluncem se brodily. Potok byl po nich tak smutný, plakal, plakal svůj hřích, chtělo se mu tolik je objímat, zlíbat jich, chtělo se mu tolik z pomněnek modrých se smát, chvíli se zastavit v líbezné louce a si hrát. 37