HOVORY VÉCÍ

Antonín Sova

HOVORY VÉCÍ
V dnech slunečných se rozveselí dům, jenž smuten v nocích náměsíčníků; hovory mluviti dá mrtvým rtům vášnivců, snílků, melancholiků. Bdí stěny, vyschlá dřeva tají dech, praskají parkety, odprýskne strop. To všecko, zdá se, vědí o lidech z chvil nedávných a z dávných dob: snad které ženy oheň zjitřený tu býval štěstím krbu udušen, a který muž, jenž bral se odtud do světa, snil marný Don Quichotův sen. 27