V ČEKÁNÍ JARA

V ČEKÁNÍ JARA
V zimě u večer na samotě smutnější za okny květiny jsou, okna když pláčou vločkami sněhu. Rovina sněžné je moře a na něm koráb, šerá vrána to zdvihá svých křídel plachty, odplouvá líně a už se nevrací. Osamělé srdce se krčí, tak skrčí jako před liškou v kurníku slípka; soumrakem slyšet šlápoty, slyšet, že připlíží se v tu noc. Tak umí najednou schvátit stesk, že jsi tak sám a sám a sám, myslíš na drahé teplo ženského hlasu, na rozsvětlené síně žvatláním kohokoli, na družné chvíle s kýmkoli, na vřavu města, na jaro života, na jaro života, které se probudí pod sněhem, že na ně myslíš a čekáš, teplem vlastním je probudíš. Květiny vzejdou tvých na zahradách, všecko když kvete pod oblohou, ženy v nejtišších duše promenádách v první vůni a květu. 9