OSAMĚLÉ HNÍZDO

Antonín Sova

OSAMĚLÉ HNÍZDO
Zbloudilý domek, hrbí se, sklání, pod osikami v skalnaté stráni, vždycky ho dobrá zachrání ruka, jako hnízdo, jež větrá a puká. Nespadne, otvorem střechy se kouří, nezmizí, větru v cestě a bouři. Zemřel již hospodář s hospodyní, vyvdány dcerky, odešli syni. Všecky jal pod křížem v zeleném rově věčný spánek na hřbitově. Čas byl jít vnukům, jen domek zbyl v stráni za smrákání, za svítání. Rod jak zrní smrtí rozvát, spravedlivá jej zem šla pozvat, jenom jeden z rodu vždy zůstal, domek by vzdoroval, do země vzrůstal? Víte co drolil a bouřnou rval křečí, skryla vždy plachá ruka něčí? 39