ZA HELENKOU

Antonín Sova

ZA HELENKOU
Vzduch byl temnou nocí opilý. Vítr ustal. Psi se ztišili. Rakvička, kde smutné růže vadly, samotinká v prázdné komnatě mlčela víc jaksi, dojatě, babskými netknuta zaříkadly. K ránu stále kratší voskovice, chválu mrtvé věrně zpívajíce, úsvitu zas přenechaly lkát, rozdněním jež počalo se bát; – pak, jdouc po odlétlých stopách v rose, za dušičku jitřní slunce modlilo se. 69