TAJEMSTVÍ RODŮ

Antonín Sova

TAJEMSTVÍ RODŮ
Tu statky mlčí v řadě. Bílý štít jich plove nad stromy, kde zvon spí na zvonici uprostřed návsi a kde v zralý klid jen za vozem vůz mizí rachotící. Je každý statek pro sebe sám svět i s těmi sady, s housat krůpějemi, s okovy studen, které zaskřípět slýcháváš v rukou děvčat studen prohlubněmi. Jim vždycky hoří líc, a vůní fialek a narcisů jich sukně v letu vějí. A jejich velké oči mají samot vděk, svou modrou bázeň beze slov si pějí. Jen kolik rodů starých nevraživostí tu mezi statky bloudí z hranic, cest a sadů, vraždících kolik pravd a lživostí lichotek v líc, ran zákeřných v tmě, vzadu. Tu dávnověkých nepřátelství žluč uzrává v pomstu aneb vyvětrává. Ty rode, rozhazuj! Ty strádej a se muč! A ty se chlub, že máš, kde ruka nerozdává. 75