OBLAKA TÁHNOU ZA OBLAKY

Antonín Sova

OBLAKA TÁHNOU ZA OBLAKY
Oblaka táhnou za oblaky a vrcholy jedlí šumí tmou. Teď pláčou pro něco něčí zraky, že tolik ztrácet dovedou. Hodiny tekou, dny a noci v jediné moře, věčný klid. Bolesti, krotcí zemští chodci, v jediné hoře: oblaky jít. Čas lehce odplývá a stíny po zemi píší, po moři, na boží slávu, lidské viny, jen tajemné písmo o hoři. Jdou hodiny lehce tak, v lehký plamen se rozhoří v ohni zřítelnic, a zdvihnou i ze srdce centový kámen, jenž zavalil je, jak pírko, jak nic. 23