VES V LESE

Antonín Sova

VES V LESE
Pod temným lesem jedlovým postřelená jak koroptev leží ves s baňatým kostelem svým, slunce-li, rudá stříkne z ní krev, doutná, kouří v klínu mechů, v silném, horském větrů dechu kmeny jí zpívají kolozpěv. Báně vížky zří s vysoka v důl na hřbitov, ztracený pod strání, na faru, zahrádku, lipky a úl, na školu, smutnou jak pokání, na dům obecní, s vyhlášek stříškou, na šatlavu, s okénkem s mřížkou, rozlezlé chalupy po pláni. Všecky je hlídá vížky báň, z pradávna, z nedohledna dob, jak se svažují podél cest v stráň sdruženy jako ke hrobu hrob. V nich co muž, pytlák je mračný, štvaný, broky a kulkami provrtaný, a vše, co žena, to mlčící hrob. 24