OBLAČNÝ VEČER

Antonín Sova

OBLAČNÝ VEČER
Když večer ztiší se a větry uleví a slunce parkem studené tká úsměvy, tu do městečka ticho ostýchavě sedne a beseduje na prazích, kde mrtvo bylo ve dne. Zde u zámku se nehne nic. Lihovar nekouří, ni pila netřeští, ni motor nebouří, ni trubka auta nevřískne, jen z chlévů pěnící plecháče s mlékem nesou pod zem v lednici. Je tma a vítr proudivý a šumící oblačnem nedá proniknouti měsíci a nebe těžce visí, z cárů oblaků ni kapky nepadá. Mrak studí po mraku. Jde drůbež spát a náhle mizí s trávníku, jenž sametově prostírá se k rybníku, vrcholy stromů vítr lká a bouřně šumí. I krocan s krůtami jde spat, kde vítr tlumí v závětří pláč. Tu vzletem těžkým spíš si v kruhu na lípu, tu níže a tu výš zasednou, nejníž krocan, a tak bez hnutí vysoké lípy přikrývá je klenutí. A načechraná klubka, podobna jsou ovoci, spí, visí k ránu až i mrazných za nocí, než krocan družky své i hejno dětí, krůt, zas vyzve k slétnutí, když východ zoří zrud'. 41