PUSTNOUCÍ ZAHRADA

Antonín Sova

PUSTNOUCÍ ZAHRADA
Tu nezbylo nic, jen prázdný suchopár a modravých bodláků kývá se pár, a prázdná je pěšina, kde chodili milenci ruku v ruce, když hvězdy se večer rozstříbrněly a věčnou svou písní se rozepěly, kde vadnoucí růže tíhou dne voněly prudce. Snad neumřeli, jen pro sebe mrtví jsou, a proto smrt prošla zahradou. Když se živým živý se rozchází, jen stín pak chodí a na trávník usedá, tu ryšavá zavoní poslední reseda, tu divoká ostřice vyrazí; neb ruce těch pro sebe mrtvých dvou se, možná, již nikdy nesejdou. Je od země k nebi mlčící obzor vysoký, je okamžik propastný, hluboký, když ti, kdož se za ruce vedli, ztratili pod sebou zem. Jen jeden z těch zemřelých kdyby z mrtvých vstal, snad dorozuměl by se, a čím kdo komu ublížil, jediným slovem by zažehnal, jediným úsměvem. 40