PUSTNOUCÍ ZAHRADA
Tu nezbylo nic, jen prázdný suchopár
a modravých bodláků kývá se pár,
a prázdná je pěšina,
kde chodili milenci ruku v ruce,
když hvězdy se večer rozstříbrněly
a věčnou svou písní se rozepěly,
kde vadnoucí růže tíhou dne voněly prudce.
Snad neumřeli, jen pro sebe mrtví jsou,
a proto smrt prošla zahradou.
Když se živým živý se rozchází,
jen stín pak chodí a na trávník usedá,
tu ryšavá zavoní poslední reseda,
tu divoká ostřice vyrazí;
neb ruce těch pro sebe mrtvých dvou
se, možná, již nikdy nesejdou.
Je od země k nebi mlčící obzor vysoký,
je okamžik propastný, hluboký,
když ti, kdož se za ruce vedli, ztratili pod sebou zem.
Jen jeden z těch zemřelých kdyby z mrtvých vstal,
snad dorozuměl by se, a čím kdo komu ublížil,
jediným slovem by zažehnal,
jediným úsměvem.
40