MLADÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Chodil jsem krajem, až přišla noc
k chatrči pod jedlemi.
Já hoch jsem byl, mne unavil
den opilý vodstvem a zemí.
Pak v chatrči jsem horské spal
a černé od slunce jedle
jsem neslyšel, jak vítr hrál
v nich varhany před okny vedle.
Však ráno zatikal stříbrný hlásek,
to malá holčička vstala,
hned kolem se točí a veliké oči
nad cizincem vypulovala.
A než jsem vstal, posnídal, byla mou
a já jsem byl láskou její,
já neznámý okouzlen neznámou
s důlečky v obličeji.
Když na rameni se houpal mi vak,
já s poklonou dále chtěl jít,
tu její zrak střežil mne, veselý pták,
bych z klece jí neulít.
Mou ruku držela, po boku
v své vážnosti strašlivé
63
šla se mnou, do kroku, do skoku,
tak lehce od mámy své.
„Tak dali jste mi ji?“ se na oko ptám,
a s „ano“ když mi ji dali,
jdu do stinných luk, ji po boku mám,
a už jsme se vzdalovali.
Já vším‘ si, že ticho bylo a z trav
se dívali daňci za ní,
co líně leželi a z dálky běželi
k ní králíci, neulekáni.
A v rybníce kapři s hubičkou v o
ji zdravili na mělčině
mlaskáním tichým, a, veverko,
ty vedlas ji v modřínů stíně.
Pak chatrč už vidět nebylo,
pár odřených borovic
jen u cesty za milost prosilo,
kraj v šířku se rozbíhal víc.
Však žertu byl konec a konec hře,
tu máma již seděla.
Než ruce popadnou holčičku proradnou,
s výčitkou hleděla.
A žertu byl konec a konec hře,
hře sladké, nejdražší.
64
Tak za hořekování, v němž srdíčko mře,
ji v chatrč si odnáší.
Já dosud vidím tu chatrč a louku
a pěšinu v ní jak pás.
Mám květiny od ní na klobouku,
v sluch zní mi pěničky hlas.
Tikání holčičky v letním ránu
mním slyšet, když často jsem sám.
Neb květinami ji zasypánu
v svém srdci dosud mám.
65