LENIN
Ten, v nové učení jenž zasvětí,
v mystickém drží světy zajetí.
Má sílu tragickou, hrůz násilí,
neb jeho ruce tvoří tam, kde zabily...
A vyšvih’ se a v Gogolovskou trojku sed’,
prásk’, přes lesy a stepi, pláně, vody,
prásk’, koňů-tahounů on uzdy pevně ved’
a neštítil se prohánět je v krve brody.
Hle, vypasený bárin skulil se jak měch,
hle, inteligent za ním sražen rozměklý,
jen Němec po boku zbyl a žid povzteklý
z pogromů dávnou mstou, tak jedou Ruskem v spěch,
v svět celý, velkolepý humbug opičí
se věsí na trojku, všech národů tříšť za ní,
jež chce se svésti lacino a bez námah
již přijít k hotovému, po evropské pláni
se řítí šíleně, až zdvihá nad vším prach...
A s druhy po boku jak světy zabírá,
co v tvář mu plivají, znesvětit hledí druzí,
on řítí se, z mystické sladkých věcí hrůzy
vojsk za něj bojující církev umírá.
Zas po staletích Mstitel, zbědovaných Pán,
chce Tvůrcem být, dům k domu, ze všech vjíždí stran.
Dav náročných, všech nespokojených se hnul.
Již za ním spiklenecký každý mžourá stůl,
kout každý s mládeží, již pohoršili otci
mamonem opilí, když jako vepři krotcí
v lovišti zlata svého chrochtají.
V dějinné sugesci vše svádí potají:
Čí srdce změnu chtí, se kolem sesedla,
msta pro ráj příští rudla tam a nebledla.
A s trojkou řítil se, spal u všech, jed’ a pil
31
a třeba popřen – vysmán – on tu byl,
otcovským domům mládež odloudil.
Těm jedněm strašný hřbitov, druhým sladký řád,
jenž rozplameňuje, z tolika hříchů živý...
Však v jaké peklo sřítí se, jak hrozný pád,
až nespokojenci procitnou, vystřízliví...!
32