JASNÁ VIDĚNÍ
Básně
Ludvík Bradáč
Král. Vinohrady
[III]
JÁCHYMOVSKÁ ELEGIE
Psána na podzim 1916.
Ticho je v lázni. Z rána pod mraky den neživým jde městem
mezi kopci, po svahu dlouhém dvojstupem domů.
Náhle odvaha, útok. Přejasná fanfára slunce,
výšky září, bystrý spád vody hučí a jiskří korytem.
Jak to hýří, jak to žehne pod Keilbergem,
propaluje chlad větrného, pozdního července,
jenž zimomřivě a líně dosud z mlh vstávat si zvykal
vždy pod kopcem u hôtelu.
Oblaka v kožich zhalená svůj obnažují modravý úběl,
cítím je dosud v lázni, jak mrazivě táhnou.
Ale teď, jak slunce pálí, ah, jak žhne do nepohnuté vody,
v kabině bílé radiových lázní.
Na znak leže naslouchám kročejům nemocných. Jedni zdrávi
kdož připadají ti, právě teď o srdci mluví a játrech,
o ledvinách, o kloubech zduřených, o dlouhých bezesných nocích,
o mučivých bolestech nervů. Jiní jsou na pochodech
kdes po kopcích příkrých a lesnatých svazích,
kde vášnivě houkají rány skal uranových,
jak řval by obr svou vroucí lásku do ticha lesních strží.
A ti tam posedají kdes v útulném sadu kavárny,
v zapadlých restauracích poblíž silnice.
Ti v sousedních městech z daleké dnešní chůze
se dětinskou hrdinností dovedou zaradovat,
ba, zdraví jich na půl je cestě.
A jak ležím naznak, slyším pryžová kola vozíku
pomalu se plížit po chodbách, za kroky sluhy.
Pomáhají teď rakouské jakés’ Excellenci do chůze se rozkývat,
znám ten marcialní a přec matný a opatrný krok.
Teď nesou kohosi měkce až k ovrubě vany na nosítkách,
teď kdosi bolavým, znetvořeným šlapadlem podupává kolem,
1
teď voják za vojákem o dvou berlích, se skákavou mladou křepkostí
předhonil patricijskou, zádušnou stařenu,
vlekoucí svou žlutou otylost v smutečných, černých šatech
o holi, na jehož držadle co prst, to brilant, prsten,
v průvodu mužatky, komorné, mlčením strnulé.
A tam, hle, u stolku v koutě stojí a srká perlící se vodu
bledá, náměsíčná dívka. Významný blesk má v oku,
srdce plno plaché radosti z naděje, jež chvílí tou se snad vrací.
Buď pozdraven, mrzáčku, vedený matkou. Jak bolí chůze...
A jak tak bez hnutí ležím,
třicet minut lázně zdá se mi celou věčností.
Přemýšlím a naslouchám vzdálenému šumotu světa.
Jak expresní vlak by se hýbal...
To velvyslanectva vystěhovaná skládala intrikánské své vaky.
Dosud však nejsou dotkány osudy chlubících se říší.
Všecko jak na zítřek by již čekalo, na výpočty,
kdy obchodní a kulturní vyjednávači
se zahemží v popředí na jevišti, bez nás, proti nám,
aby se rozjeli a na lodě vsedli,
s poptávkami pseudodemokratickými a rozkazy:
po dovozu zboží, po úrodě k stišení vyhladovělých žaludků,
po krmném dobytku, zvlášť po hrncích Egyptských,
po bavlně a kožích, kovech, po šafránu,
po pepři, kaviáru, po ovoci jižním se vyhýčkaným zastesklo,
po silné knize, nejnovější morálce,
po náboženství, míru, mravech ustálených,
po čistém prádle, šatě, obuvi, pohodlí, po jemné kultuře,
po haldě novin, odpoledním zdravém spánku v spořádaných rodinách,
s kterými by sdílel se svět o všecka drobná přání.
Neb těšit jest se nám, že ochráněno tak bude
již naše drahé všecko.
A co tak ležím nehnutě naznak,
nevnímám již ničeho z toho, co v tomto hnízdě se potácí,
ani prostranství před hôtelem si neuvědomuji,
ni povýšeného vídeňského panstva, tak svrchovaného u karetních stolků,
2
ni politisujících židů s ženami nastrojenými z milionových zisků,
nenávistných a vševědoucích, již prskají si tam vítězné šepty,
zdrcující nás, nás, Čechy, nás, Pražany, –
ni nemocných, krotce oddaných lenošné nirvaně.
Ale teď, slunce jak oknem si na mne zamířilo,
zdá se mi, zdá se mi,
jakobych s mužstvem, s rodným mužstvem,
do této vojny vehnaným, ležel kdes v parném dni daleko,
daleko, opuštěn s opuštěnými, v zákopech, v poli,
kde neujdeme ničemu, co na nás čeká,
kde v mužném očekávání, ne bojechtiví, ale vyhnáni v boj
vyčkáváme na stráni holé s tlukoucím srdcem,
co nad námi, napřed, vzadu, na pravo, na levo
houkají, hvízdají, syčivě blíží se, praskají střely,
co povelem náhlým vyburcováni
zdviháme se... raněni snad?... kde?... odkud?... z krvavé louže,
s poslední silou se ženeme útokem s napřaženým bodlem,
vždy proti své vůli, určeni osudem
posloužit nepřátelům k pobíjení svých vlastních bratří,
v šílenství posledních zvěrstev
za řevu zhrdání i děsu valícího se množství
jedněch proti druhým,
až hrdlo praská, oči vylézají z důlků,...
jedni tak mladí,... druzí mužni... abychom... ó peklo!...
oh, je to možno,... možno,... tak mužni... tak mládi...
a přec umřít...
za tohleto Rakousko, nestoudnou děvku Pruska,
za tohleto panstvo vídeňské, pošklebné povýšence,
za tyhlety císaře, nás vraždící,
za tuto šlechtu, toto kněžstvo, tyto peněžní žoky,
jím od věků věkův sloužící,
a na vše české a na Prahu od věků věkův
jedy své vyplivující?...
– – –
A vše to, co zdálo se mi, na hodinách kabiny
když třicet se došouralo minut,
3
v pevném přesvědčení se probouzím,
že srazí je spravedlivá ruka osudu s výše
do nejhlubšího propadliště dějů,
– vidím to v procitnutí, –
za muka staletá! za tolik hrůz! tolik loupeží! tolik zhrdání!
je, od věků vědomě vraždící!
4
SEN O POPRAVENÝCH REBELECH
Za červnové noci, sladké, dokvétající,
v živoucím snu naivní legenda mi ožila
dávného století,
s mansardy podstřešní když jsem seběhl bouřlivě
do těžce spící Prahy kolem paláců a zahrad,
domků a přílepků, těžko poznatelných
na náměstích a ulicích.
Žil jsem to skutečně v sedmnáctém století?
Neb uviděl jsem znamení válek, pohromy, moru,
ohon komety náhle se rozsvítil
a pod ním jasně se rozstříbrnělo
schodiště, vystupující příkře k hradu
jako nastavovaný tragický žebřík
ze středověkých rytin svízelně stoupající,
s budovami tehdejší Prahy, úžasně starodávnými,
s branami na konci ulic jako šibenice,
s kostely a kaplemi z Husových ještě dob,
s perspektivou prostoduše změřenou,
s lidmi jiných oděvů a mravů.
Tu, jda pobřežím, chudý bakalář,
spatřil jsem kráčeti po délce schodiště
průvod strašidelný,
obklopený šlechtickou nádherou, brokáty, zbraněmi,
galantními mečíky pod plášti,
obklopený měšťanským přepychem nabubřelým,
oživlými gesty tehdejších mravů,
průvod, spíš ztrnulé jádro průvodu,
obřadné a dlouhé jak sám ocas komety.
Uzřel jsem kráčeti to ztrnule
průvod sťatých z jednadvacátého června,
tak, bez hlav, jež vysušeny práhly na věžích
jako vyhnilé ovoce,
tak, v rouších smutečních,
5
krok za krokem, vždy výš,
mechanickým strašným chodem,
jako dohru obřadnou a neodbytnou,
důsledek stále hrozebný,
neustále kráčející výstrahu, poslední výkřik
nekonečného a v chvíli té již zbytečného
vyjednávání o majestát, –
otevřenou ránu a bolest.
Bylo v té chvíli ticho,
každý šelest slyšet bylo, napjetí dávné
nábožné extase protestantského rozhořčení.
Zneuctěný majestát držel dosud
jeden ten bezhlavý v ruce
a takto kráčeli vzhůru, kamsi
do poradního sálu.
Ale když zmizevše zašli,
tam dole v Praze, zvláště kolem řeky
ve všech Městech, v ulicích, náměstích
bylo nesmírně živo,
viděl jsem to určitě,
na Dobytčím trhu, také na Moráni,
na Výtoni v Podskalí dosud rušném
lid se množil a shlukoval,
neb všichni si uvědomili, že viděli právě
narodit se strašnou tuto legendu,
ale tím hroznější, čím okázaleji vystupovala
po nekonečných schodech
v prázdném hradu marně hledajíc –
císaře.
Ten se jinde posupně smál,
ve Vídni na trůn se posadil,
zboží sťatých svým vůdcům a žoldákům rozhodil,
se škodolibou zapřísáhlou krutostí
proti množství rebelů –
6
teď za hranicemi plačícím vyhnancům,
roztržený vyhodil majestát.
Lid však zkrotlý, za žold brzy se veselil,
jezovité od Klimenta ho vyzpovídali
a důvtipně vykládali legendu.
A jak dnes začatá ta legenda,
již přec každý z nás viděl se narodit,
otřásla každým,
aniž by chápal docela smyslu,
tak na chvíli všichni do jednoho
setřásli se sebe děs,
veselili se jako včera
ulevujíce si posměškem,
nadávkou neb chválou
o včerejšku, dnešku a zítřku.
Jesuiti a císařští
všecky nás očima probodali,
bouří-li se v nás něco,
jako procházkou špehovali,
naslouchali a nalhávali,
byla to strakatá vřava
v tančírnách do krčem zaniklá,
z houslí lidských úzkostí
hobojů štěbotem zakvikla.
Dobrodruzi, kejklíři a umělci,
po císařské jež zbyli tu slávě,
dožebračili se k veselosti
zatrpklého stáří v té vřavě,
průvody katolické všech zemi
okázale šly ulicemi,
meče zřels a pik ostrých hroty,
barevní rejthaři projížděli,
vůdcové s ježatými vousy
7
vzezření komandérské měli,
Valštýnské klobouky a boty.
Kolej kulturou jezuitskou
dýchala učení dusné,
zdálo se, vědy kahánek
sfoukne náhle a usne.
Úbory slavnostní, denní a noční,
jednota všechněch splynulých spolu,
mezi válkou již v hadrnictví
utápěla se, v alkoholu.
Zpěvák posměšnou rýmovačku
pěl tu, jak z císařské impresí,
o konci pánů a o Bílé Hoře,
za korouhví šlo procesí.
Před skladem slaných ryb
na Dobytčím trhu sedí
pijáci, slyší od příchozích
o bezhlavých pražský vtip,
solí jej, neboť herynky jedí.
Komety ohon a popravení, –
jaká pak hrůza ze zjevení, –
bez hlav ať jdou se radit.
Housle v krčmě zní a basa,
na celnici na Výtoni
veselá je plavců chasa:
mrtví, pojďte se k nám schladit.
Tlučhuba jakýs nad korbelem
císařská vojska chytře chválí,
před jezovity, před špehouny
v kruhu děvčat, jimž na zdraví pije,
a jak se k ránu pod stolem válí
8
blábolivou píseň vyje
o bezhlavých u Salvátora,
o těch, co měli dnes poradu,
od radnice co po mostě, schodech,
kráčeli ke hradu.
Drobný kramář v uličkách
každý se vzbouzel nevesel.
Zjevení viděl ve svitu
ohrožených řemesel.
Z drobných domků si vetešník svítí
hromnicí a psy slyší výti,
či je to na ohon komety,
který na Pražáky sahá
dračími klepety?
Formani dováželi
k ránu již fůry obilí.
Celníci vybírali clo,
písaři zapisovali,
voraři platili své groše
jak jindy, jak loni.
Tancovali pak s holkami
v krčmě na Výtoni.
„Pamatuješ se, holka,
jak se tu topili potlučení
rytíři z Bílé Hory?
Ještě mám po jednom pěknou památku,
meč – a měšec, – byl zcela prázdný,
ha, ha, ha,
z Nemanic rytíř slul.
Chudák ten rytíř z hladu,
neholenou měl šedivou bradu,
jak mi pod vory vplul.“
Tichla pak Praha, hučel jez.
9
Ze zpovědnice vylézal kněz,
dozpovídav Prahu, kajícnici.
Měla odpustky za všechny hříchy,
radovali se souložníci.
Věřili všichni v zjevení legendy,
když o ní uslyšeli.
Křižovali se po prsou a lebi,
do neurčita dívali se k nebi.
Radovali se z neporozumění
úpadku svého a božského hněvu
otec, syn, matka, dcera,
krásně hřešili dál a milovali
jako jindy a včera.
*
Vtom se probouzím ze sna a slyším hlas dnešní Prahy,
dnešních hrdinů bratří, hlas mrtvých i živých drahý.
A vím, že do dneška národ by nebyl povstal ani,
kdyby po třístaletém zrání
nebyly dozrály dravčím semenem hlavy,
hlavy, jež proti Habsburkům se doradily
před Bohem kdesi, pod prapory slávy,
vnuků pak triumfem, který je do činů skoval,
vyvedli národ z hanby v den, kdy se vzpamatoval...
10
PROSTÝ ZÁZRAK
Nic nehnulo se v kraji tom, kde probloudil
z nás každý mladost po dnech, týdnech, po rocích,
kde z lesních divočin a z trosek bran
z kamenů sesutých stražišť zejících ran
a z modlitebních kamenných stolů pohanských
jsem stopoval, kdo as tu před věky stál a žil,
kdo cvalem koní zabouřil, palcátů zdvih tu les
nad dunící zemí
a kdo tu víru a smutnou slávu nes
cestami těmi.
Ó zapadlý stíne, přelude Blaníku!
Ó Blaníku, jenž v přísný hleděls kraj,
v ten málo věřící, že zubožený byl,
jak lež jsi bolíval nás, v krajině
když otevřené jsme tě vídali
se z večerních par kouřit, v slunci plát,
když u potoků lesních travou bloudící
jsme zoufanlivě ryli ruce svoje v prsť
nešťastni mládím, teskni po slávě,
že nevstává již, nebudí a neburcuje,
že neobjevuje a neuprosí
ty skvělé řady, řady, řady stínů tvých,
vás, rytíři, v něž nikdo z vážných nevěřil,
jen dětské sny, dětinské naše sny.
V svůj zištný úděl věřili v tom kraji zamlklém
v té celé vlasti neblahé a celkem spokojené,
co život národa jim, jeho smrt, co živoření?
Jen v malý, drobný, plahočivý život svůj,
v střech pokojný kouř, v pole drsně rodící
a v stáda na kopčitých paloucích
u bílých statků do šírá se tratících,
a zámků, jimiž císař podaroval věrné své.
11
Ó mládí raněné a nešťastné,
tys víry si přávalo,
veliké víry v osud slavnější:
Nám břeskné třeba nenadálé polnice,
by zburcovala zašlé, puchřící již svědomí,
co zašlá sláva, hrobů odkaz je,
co život národa, co jeho smrt neb věčné živoření.
Buď být či nebýt,
ale jedno z obou, –
a hned, dnes, dnes.
Neb velké nějaké a hrozné urážky
a lidství poplivaného je třeba
nám, lidem Promethejským,
jimž třeba povstat, obhájit svou čest.
Vším, vším tím naše mládí bolelo.
Brousilo v duchu meče, kovalo koně, chystalo pušky,
a i když se střízliví ti posmívali
plahočící se malým, spokojeným životem,
věřili jsme ve svůj Blaník.
Blaníku skutečnosti,
dlouho nás mátlo tvé hluboké mlčení.
Až jednou! Když zatroubila polnice válečná,
my dočkali se. Sta let nás zotročovali,
důvěřiví, za mzdu že zkupují naše svědomí,
důvěřiví, těla když pošlou, že stanem se drtiči valníky,
katy lidství, jež pohřbívá a loupí, nassáto krví,
uvlékali nás vedle vozu, jenž měl být jejich vítězným.
Jakým zázrakem se stalo, že každý z nás
obrátil se, před žasnoucím světem,
namířil zbraň svou proti vraždícímu,
toť tajemství po spravedlnosti roztouženého mládí.
Každý z nás byl jedním z blanických rytířů,
čekajících od dětství na znamení polnice,
aby se vtělil v jedinou, mohutnou Duši
mateřské, trpící včera, dnes jásající země.
12
PODĚKOVÁNÍ
Na okraj velikých dnů.
Dočkat jsem se chtěl té chvíle, vzkřiknout: Volný jsem a padnout,
dub jak bleskem pokácený, uzřít vše kol zkvést, sám zvadnout!
Dnes mřít nechci, po vzkříšení činů a dnů příštích lačný,
výš a dál jak orel toužím v slunečno, v rej blesků mračný.
Hrozná, sladká odpovědnost srdce zdírá, rve a souží,
kdo stál u kolébky děje, křestným kmotrem býti touží.
A kdo štěstí měl a jednat přála mu dnů plodná vesna,
díkůčinění on vroucně křiknout musí k zemi klesna:
Díky, že z nás každý zněl v tom hlasu, jenž vše nes’, co lidské,
že jsem tónem byl, jejž ještě slyšet v písni heroické.
Že jsem v svědomí byl živých, v mrtvých zmíral statečnosti,
v otců nezlomné žil víře, v matek hrdé vznešenosti.
Že jsem součástkou byl klíče, který odemk’ žalář kletý,
zrnko, símě, které vzešlo, zdupané kdys před sta lety.
Z vůle hrdinské, že z blanické jsem roty vyvstal skvělé,
a že s mučedníků svědomím jsem věřil v Spasitele.
13
U ROZVALINY
Žebrácké stavení, u lesa
shrbené, kouřem kdys dýmající,
nesnesla chátrat nebesa.
Blesk je snad zapálil v noci spící,
anebo větry je rozdupaly,
dřevěné stěny snad deště rozervaly,
za trámem opadával trám.
U lesa podezdívka bílá
zbořené, dávné chalupy zbyla,
z šípků, jalovců, lískoví, bříz,
ještě však dýchá teplotou v chvění
v západním osvětlení
jako minulost čís.
Bílé to ovce se dokola pasou,
zvonky krav slyšet se vzdalovat.
Snad
hospoda byla tu u silnice
se vší hrůzou a krásou
romantických dob?
Nebo snad pelech Petrovských,
že tu cos chychtá se, zvířátek smích?
Zvětralá dešti pohodnice,
která se třásla vytím psím
dalekým podlesím,
rachotem mříží, zámků a skob?
Klapotem podkova jediná,
jako když belhavě shasíná
vychrtlých k smrti koní,
šumí brus, ocílka zvoní?
Kdo tu zbyl bezradný, cítil stesk šelem,
tuláckou touhu světáka,
raději bydlet v světě celém,
dívat se v oblaka?
14
Nebo tu vymřel, jak řádem se sluší
dříčů rod myslivých čel,
a ten, jenž odešel, kovář je duší,
vítěz a budovatel?
Věcně jenž necítí, mez kdy tísní,
úzký že bude zas nástupcům svět,
syn že zas lehce a brzy vše zboří,
jak on kdys bořil na rtech s písní,
syn že zas prostory větší si stvoří,
aby sny větší moh vystavět?
15
MEDAILONY VĚČNEM RAŽENÉ
K 70. narozeninám presidenta osvoboditele
T. G. Masaryka.
Medailony z nejdražších kovů
jednou jen za věky razí si Věčnost.
Hlavy to národem nejvíce milované,
nepřátely nejvíce obávané,
nejušlechtilejší to hlavy,
knížata srdce, rekové rozumu
z krve národa, z jeho lásky a vůle,
k jedinečným když dorostli činům.
Brzy je spočteš, jak ti vrůstali v srdce,
vracejíce se s matčiných rtů, z chůviných pověstí.
Pouze největší z největších
na legendární ti vyrůstat mohli reky.
Jimi celý národ zahovořil k lidstvu,
když hrdinnou výpravou za člověkem
hledali jej a probojovali se k Bohu.
Vizte: ten prvý v slunečné záři
s praporem přijíždí,
mírumilovné první křesťanské kníže,
pokorný Václav, na bílé, rozložité brůně,
světec žitím, rozvážný vládce.
Hle, kterak klusá obhlížeje pokojné kraje,
kouřící se po dešti žírná pole,
za mír a úrodu prosí a národu žehná,
bratrsky splynuv i s nejbídnějšími z bídných.
Druhého však již slyšte: Modlitbu silné vůle
z plamenů šlehajících pobožně zpívat.
Husova to neohrožená píseň
nadlidské mravní síly.
Vítězstvím tragickým pěti věkům dal odvahu
veliké dějinné chvíle:
16
za mravnost hlásanou třeba i život svůj složit.
Národ pohoršený Římem v něm umučili.
Ale kacíř nejsvětější, jenž kdy pozýval mravnost
proti lžem, proradám, vraždění církve i trůnu
postavou svojí nás převedl přes hanby času
až k triumfu dneška.
A pak třetího vizte, jako do balvanu vtesaného,
železného bojovníka božích pravd,
mstitele celého národa v Husovi umučeného,
ocelovou vůli spravedlivé odplaty, vojevůdce Žižku.
Za víru utiskovanou, práva ničená,
zašlapanou svobodu, harcovat vizte reka-slepce
vnitřní svou prozřetelností vidomou
kolem rozvalených hnízd, kamenných trosek,
zpupné víry nesnášelivých násilníků.
A čtvrtý... Ale ten čtvrtý byl jen Echem z dálky
porobeného národa cynickým císařem a krutým Římem.
Nářek to byl exulanta hledajícího domov,
národ když umlčen a ve vyhnanství rozptýlen,
okraden královskými milci o vše, o zboží, statky.
Komenský to, Echo zničeného národa,
český Ahasver bloudící, u cizích krbů žebrající,
přátele úmorně shledávající,
nad bezvládnou hanbou, agonií klesajícího rodu.
Není již léků pro tolik zneuctění a bídy.
Komenský to, jenž stárne, ale věří stále
v odplatu Boha spravedlivého,
jenž vládu odňal národu uspanému,
aby ji vrátil jednou procitnuvšímu,
až nadejde doba.
Medailon pátý bude jen tvůj, Masaryku,
doba ta nadešla, z rukou buditelů ji vzals,
nad buditele však vyrost, že představitelem
jsi obnovené, svrchované moci,
17
Evropane, světový duchu, jenž k věčnu až pohlížíš.
Neboť z každého předchůdce legendárně velkého
podědils něco vznešených znaků ušlechtilé krve.
Jenom tak státi jsi moh’ v čele nesmrtelného tažení.
Rysy ty slavné předurčily tvou vůli,
vrostly v tvou vytrvalou neohroženou postavu.
K největšímu tě vedly činu:
vydobýt národu zlaté rouno – vládu svých vlastních věcí.
Rozvážným bratrstvím zušlechtěného křesťanství
odvahu pravdy měls, jež neleká se smrti.
Vnitřní svou vidomou prozřetelností
mstitelem stal jsi se spravedlivé odplaty.
Vyhnanec stále bdělý, přesvědčen, poslední hodina
ku štěstí národa že tenkrát udeřila.
Čas že je účtovat, osud kdy vrátí,
oč násilníci okradli národ, aliancemi, mocí,
podlými sňatky neudržitelnou množíce říši.
Tys ji rozbil. Ty, první, novověký velký,
abys národu jeho dal podíl. Ty první trpělivě stavíš,
stavitel nesmrtelný, skutečnou, naši již říši,
s miliony mozků, s miliony oddaných rukou.
Jiní ať líčí tě jako obdivovaného dneškem.
Já v tobě však vidím odhmotněného posla božího.
Básníkův zrak vidí dále do časů nepostihlých,
Věčnost kde medailon kovový modeluje.
Vidí tě básník stranou stojící,
jemuž bylo by potupou, zdáti se jen lichotným dvořanem,
aneb chyby nacházejícím duchaplným popíračem,
básník, jehož omilostněnou svobodou jasnovidný je okamžik.
Vidí tě, s koně jak stařec, otecky seskakuješ
mezi pracovníky, budující znovudobytou říši,
mezi své Čechy, Moravany, Slezany a Slováky,
zvláště mezi ty poslední, ztracené bratry a zase nalezené,
mezi mládež, jejíž zdraví duše a těla jsi připravoval,
dárce štědrý, tvůrce blaha a těšitel,
tak, jak po dlouhých hrdinných cestách
18
s oddanými ti rekovnými vojsky
odloučen od svých nejdražších vtěloval jsi se
v touhu a lásku.
Vidí též za tvou legendární postavou
prací dobývané bohatství
příští říše, kterou Bůh neopustí,
pro její lásku k lidstvu a ke všemu
co žije a žíti musí,
pro dobro a velikost všelidského sbratření.
19
SLOKY REVOLUČNÍ
na pamět 28. října.
Nebyla práce marná, kletá,
ta hrozná práce rukou, strojů,
jež předla smrt, jež předla smrt!
Ó, živote, z tolika běd!
Zdánlivě pohřbíval jsi léta,
v prach svalil’s modly, znectil ceny,
zdánlivě zabil’s. Ale z bojů
vycházíš nově narozený.
A tebou přerodí se svět.
Však vy, kdož drobnými jste byli sluhy
velikých katů, zkázy ochotnými druhy,
ty, muži neujasněný, a i ty, ženo,
vám budiž v bezmocnosti odpuštěno,
neb z vaší práce, smutná jež a bídná,
z tolika krve vzejde naděj vlídná.
Neb najatí kdož zbrojíři jste byli kdysi
a lili děla pro plán velkorysý
řezníků lidstva, rozkaz jich jste měli.
Vy, kdož jste byli kdysi provazníky,
po dlouhých dvorech kráčející,
vy též jste čisté ruce měli,
ač smrt jste předli s vražedníky.
A oči vaše z chorých lící
vražd alej zřely s bratří těly,
v ztrnulém hrůzy obrazu
viselce viset s vašich provazů...
Dnes vaše práce vzešla v revoluce plod
a do vzdorů a v sílu, v celý rod.
Všem vám, ó, v bezmocnosti budiž odpuštěno,
ty, muži, strůjče přešlých hrůz, trpící matko, ženo,
pro novou žeň, pro novou žeň, jež v bohatosti své
z té setby jednou vzejde krvavé...
20
MRTVÍ, NEUSNĚTE!
Na pamět pohřbení popravených kdysi československých
legionářů rakouskou exekucí na italské frontě.
Když vše zelená se, květe,
poslyšme hlasy našich mrtvých oživovati
Mrtví, neusněte!
Připojte se slavně k mrtvým z nezvěstných hrobů,
ze zbořených měst, vsí, rozstřílených plání,
lesů a hlubin vodních celého světa,
nesouce poselství o božím smilování
pro celý svůj národ
o to slavnější, potupnější čím smrtí, ó žel, ó žel
musili jste zhynouti jak zrádci, na povel
pošklebujících se katů.
Mrtví bratři, budete stále pro nás živi,
slavní zrádci nesnesitelného zla a jha,
jímž jsme proklati byli
a jejž jsme musili zradit, abychom jednou vstali
a abychom žili.
Mluvíte ještě vším, travami, stromy, jež rozkvétaly,
mluvíte chalupami, jich trámy, jež oddýchaly,
nesčíslnými věcmi, na nichž jste zanechali
stopy upracovaných dlaní.
Budete proto žíti věčně mezi námi
mluvíce nejušlechtilejší mluvou věčnosti.
Dětmi, neb jejich rty a jich zraky mluvíte-li,
skutečností svůj vyjadřujete život celý,
jimi jste stvořeni znovu a v touhách jich oživíte,
odkazem lásky k hroudě své jimi promluvíte!
Nejste mrtví! Mlčelivou řečí všech věcí,
které zbyly pro vás tu pomíjející,
mluví tu ještě širé prostory,
ale v dětech dětí, až jimi poděděny,
utrpením zušlechtěny
21
zažehnou se stoleté lidské ctnosti,
nejpůvodnější míza národu do květů vjásá,
na jejich ramenech spočívat bude naše lidství,
v jejich zpěvech se zjeví nová krása,
v jejich pravdách se zase navždy pozdraví
z bludných kruhů a cest se navracející
lidské svědomí a před vražd hrůzou
se navždy zastaví.
Spěte, žijíce věčně! A věrně hlídejte nám,
denně na stráži v nás, tam s Bílé Hory, co naše,
aby kdys kat váš a vyhnaný král se nepozdvih’ zlákán,
hloupostí národu aby po rozkutálených korunách
zase nezašilhal,
nás všech kdys kat a teď vyhnaný císař a král,
na krvavé jatky by nevyměřil nám svobody chrám,
zhloupělé Veličenstvo mezi dvořany zhlupujícími,
loutka mezi loutkami, lživá paráda draze krví zaplacená
a pro všecky nás prokleté nic.
Velcí mrtví, spěte, žijíce věčně,
bděte v nás nad námi. A nikdy neusněte,
aby z nás každý jak žula a jak vy jste stáli, stál.
22
VIGILIE
Bdi. Ve dne a v noci bdi.
Bdi, ve tvém nejbližším okolí
v brzku se zase vynoří,
posvítí si ti do tváře
poslové nejzakuklenější
posledních milostníků, křepčících
kolem korunované mrtvoly
vyhnaného císaře.
Budou zas chtíti
vyrvat ti z rukou,
nikdy co nebylo jejich.
Zase přijdou, u dveří pozatlukou.
Nezaspi, bdi.
Neboť čas od času, když se zšeří,
léčitelé tvé choroby
u tvých se proplíží dveří,
různé divné podoby,
karrikatur rakouských podoby,
milosrdní dávní přátelé,
duše ty čisté,
ušetření tebou jezovité a macchiavelisté,
naslouchat budou dechu tvému i smíchu,
reptání tvému i pláči:
zas jsi nespokojen?
Kdo ti to otrávil útroby?
Co se v tvém hladu zračí?
A budou ti vracet – císaře.
Na věrolomníka, na lháře,
na zlodějskou jsi vyrost’ jim lůzu,
na lupiče a na žháře.
Myslí si, žaludek tvůj že ti nade vše je,
23
svobodu svou že zas prodáš za privileje,
tatrmanu že smí naplivat do tváře.
Větřili, na výzvědách,
prodat-li zamýšlí tvůj žaludek
– té zbabělosti –
Bílé Hory černému stínu,
co sis vymohl železnou vůlí otců a synů
od Prozřetelnosti:
zda bys chtěl vrátit se k nim, jim prodat svou hlavu,
těm, kteří často bez tebe o tobě
smlouvali se a vedli tvou správu,
zda bys tak brzy uzrál k výročí hanby, ó mluv,
pro nová katanstva císařských rádců,
pro podpatek císařův?
Nepostřehlé špehy držitelův moci
stále se naklánějí nad tebou,
národe osvobozený, důvěřivý, že věřící,
naslouchajíce šíleni, štváni, tě střeží,
co děláš ve dne, jak oddýcháš v noci, spící,
plíživě vtírají se pozpátku,
z bezradnosti tvé, z rozkolu, z nesváru
hotovi vykřísnout jiskru zapalující
zmatků a požárů,
hanby tvé nové a zítřejšího úpadku.
24
JARNÍ HLAS OSVOBOZENÉ ZEMĚ
Zem do daleka, do šíra
tak dí mi: dnes nejsi zajatec,
ty chycený pták a já tvá klec.
Svět celý se ti otvírá.
A ptám se: Jsi moje? Jsi moje?
Jsi moje, mnou osvobozená?
Jsem z krve a z boje
tvá znovuzrozená.
Hle, zraněna rádly tisíci
zem kouří se lehkým oparem,
vod stříbrem jak prošedává,
v ní mladá je zeleň svítící,
jasnými touhami kypící.
Jak umdlena chví se pod jarem,
jak v probuzení volá
a smějíc se ozvěnami
a plačíc zas jimi zpola
se člověku odevzdává:
Vám patřím, mužům drsným, vám, zástupy žen
a dětí, kde z obydlí nesčetných komínů
kouř lehá větrem odplížen
kams v polí nesmírnou rovinu.
A v okna se dívám do dvorů,
znám, cvakne-li, každou závoru,
ať večer, z rána, ať k poledni,
kdo umřel, kdo ženil se, odešel v svět,
vše shodno, vše shodno můj na počet
s tím počtem, jenž bude můj poslední.
Jsem matkou vás všechněch ze vsí i měst.
Všech životy musím stejně nést.
25
A koho jsem zplodila, za ruku beru,
v rozkvetlá zavádím údolí,
zelenou loukou, jež rosu pila
pomalým svahem z rána k šeru,
abych vás všecky uložila
kde ticho, kde už to nebolí.
Vás, tiché vsi, samoty,
vás, paláce, chrámy, vás, špelunky bídy a nuzoty,
továrny, ústředí obchodní, bursy přeplněné
a ulice, náměstí, lidmi rozhemžené,
vás vlaky bez konce, tah s vléčnými loděmi,
vás, vrcholy hor, vás, doly v podzemí,
vás u stavů rachotících postavy po Bohu teskné,
jichž člunek tisíce tisíckrát zaúpěv bleskne,
vás, všecka srdce, šťastná i nešťastná, kdož tu bydlí,
a hledá si místo a teplo pod mými křídly,
vás všecky nazývám dětmi svými,
z vás pro každého své chystám všecko, co mám,
a třebas jen okamžiky vykoupenými.
Snad stanu se někomu macechou,
svých dětí snad nepoznám,
ač tuláky, bohatce pod střechou
zvu stejně k hostinám.
To nebudu já, však podvodný tah,
mráz na cestách, sníh na horách,
krb ledový, studny vyschlé do dna,
to bude lidské neštěstí:
nemoci srdcím nalézti
znamení božích lásek hodná.
26
VÝSTRAHY
Když s Mamonem sňatkem se spojila Rozmařilost,
zplodila tvora. Ten neměl co jíst a v buřiče vzrost.
Z tak nezdařených rodičů revoluční snil syn,
buď zničit neb zmocnit se všeho, co naloupeženo z vin.
Vždy vídával matku a otce jen s brilanty na rukou jít
z brlohu svého, kde pracovat musil na ně, – neb hnít
a na revoluci myslit a plížit se v zadu jak stín.
Tak celý rod revoluční ta strašidla Mamonu
zrodila, by vlékla je na pranýř svojich zákonů.
Syn viděl v matce své nestoudné vyzývavou jen ženu
démanty, zlatem a hedvábím k patám až ověšenu,
jak kráčela ulicemi, vztyčenou, mrtvolnou hlavu
a revoluční jak černou vzpěnila všude krev,
kdy za sebou vlečku táhla, závisti vřavu,
a vysoko mířil k ní pomsty a odplaty vášnivý řev,
syn – revolučník jíž tváří v tvář proti ní octl se v davu.
Pak vida-li otce, zloděje, miliony jenž krad,
leč ruce jak Pilát vždy myl si, co nečest on trpěl a hlad,
tu vehnán byl poprve proti otci s tahouny,
když na voze ze zlata okázale jej vezli,
jak dal si jej ulíti s děly vpředu a s děly vzadu
a postřeh’, jak dráždí dav, vztyčenou do dlaně hlavu,
zhrdavým cynismem vždy, co oni jak mouchy již lezli.
Tu takové matky – ženy a otci – zloději
když do chrámů vešli, kde modlili se, by později
se stali s přetvářkami starých zvyklostí
nehodni Sedmibolestné a Kristovy milosti,
tu rostla již v nesmírno Revoluce,
šla Revoluce již přes církev, přes chrámy, přes fary,
a přes hrady, zámky a paláce,
a přes všechen starý pořádek prastarý
27
vsí, domů a polí a měst, do jiné lásky a do práce
vháněla lidstvo svou zdvihnouc pěst,
neb hrozně vše přešlé tlelo jak na poli
hnijící mrtvoly.
A ženy s brilianty, hltavci zlatem choří,
až naposled, až naposled
výstražné ohně Revoluce
vzplát postřehli,
až v koutech světů na majácích moří
a na věžích, křižovatkách telegrafních sítí,
jak hrozivě svítí
a ozařuje jejich prsty a ruce,
neb celý již v plameni svět.
Tu v Evropě, v Asii tam, tu v Australii,
tu v Africe, Americe,
tam na všech ostrovech oceánů,
v prerii semena vzpoury již do půdy zapadly.
Hlas polnice proti mamonu revolučně slyš dout.
Neb nedbá již soudu nebes, kdo pozemský konat jde soud.
28
BUŘIČŮV SEN
Na cestě k srdcím, buřičský duch vstal ránem spícím,
kráčel pěšinou šumícím polem praskajícím,
bez pokory však, závistně kolem zahrad a dvorců,
míti buď vše, neb zničit vše cynismem obrazoborců,
kráčel, jak bratrství lživé, jež stále se nenaučilo
vesmírné lásce, neb srdce mu vášnivě po kořisti bilo.
Divno, když spočinul v lese, necítil vonět mechů,
neviděl květů v lukách, neslyšel stromů vzdechů,
neviděl chalup radostných skupin jak na slunci hoří,
v zeleném, bílými květy rozhoupaném moři,
neviděl milenky čekat, neviděl dětí jásat,
neviděl plavých krav stáda kopčitá pastviska spásat,
závistí touhou byl jat jen, vše míti. A ve zlato
proměnit cizí, co nepřístupno, co prokleto.
Zklamán, že bez pokory, o zkáze věcí všech
den co den v tragických záhad zapřádal se snech,
zhoubou civilisace a krutostí její jat,
o hnutí nejprostších snil jen, jež vzbouřil hlad,
závistný k Bábelu bohatých, k pýchy svítícím sálům,
k tvrdým, nicotným vědám, k pevnostním pochmurným valům,
k nemilosrdnému křesťanství, k božství mlčícímu,
k básnictví vyžitému, z mlh a fantomů, z dýmů.
O potopě snil všeho, ta spasila by svět.
Všecko zas od počátku, od počátku, od počátku.
O vyhlazení snil, s durmany čistý nechť zajde květ,
s lotry nechť vymrou i dobří, nechť svět se v chaos vrací.
Všecko ať od počátku, od počátku, od počátku
ze sebe mladým růstem a zkouškou a prostou prací
nově se z radosti rodí i z nových běd.
29
A jak ti snové se zdáli mu rozvratní a divní,
z myšlenky svět se mu rodil dávné a primitivní.
Od skrýší troglodytů, kde na skalách obří jedle
šumí, vyšel, kde vlny vod valí se vedle,
marně kde hledal bys rodnou svoji matku,
a kde bys nenašel otce, bratrů a sester, kde sám
břeh by jsi uchytil, chaosů mrákotám
vydán, bys musil tvořit znova z prostné hlíny,
družku si hledat a v potu tváři stinný
robit si stan a den-li, orat plání hornatou,
noc-li, květnatým sadem číš píti hvězdnatou
temného nebe, jež jako z černého vína
jiskry hází a světly svět celý obepíná.
Dlouho tak o rozvratu snívá i o životě novém,
a vše ho tíží zatracujícím, kouzelným slovem
ničení hromadného, apokalyptickým děsem,
potopou vybíjení a šílených pudů běsem.
Potopy klam a lež mu na srdci nejvíc tíží,
záchranný koráb když v myšlenkách jako zeď černá se blíží,
a vždy se otřásá hrůzou, že největší lotři v kraji
podplatí osud, v budoucím octnou se zase ráji
a že ráj nestvoří, jak jej tenkráte vášnivě snil,
nejprostší bratry z hladu když vyrvat zatoužil,
a že zas ochranu nestvoří zemního božstva, jež prosté,
osud že rozdává slepě a žádost zas bolí, když roste.
V chvíli té z potopy zhoubné a nenávistné, tichý
ostrov lásky mu vysvítil s vinami všemi i hříchy,
s lidmi, jak jsou tu, jak trpěli, radovali se, lkali,
i jak za viny pykali, i jak umírali.
30
LENIN
Ten, v nové učení jenž zasvětí,
v mystickém drží světy zajetí.
Má sílu tragickou, hrůz násilí,
neb jeho ruce tvoří tam, kde zabily...
A vyšvih’ se a v Gogolovskou trojku sed’,
prásk’, přes lesy a stepi, pláně, vody,
prásk’, koňů-tahounů on uzdy pevně ved’
a neštítil se prohánět je v krve brody.
Hle, vypasený bárin skulil se jak měch,
hle, inteligent za ním sražen rozměklý,
jen Němec po boku zbyl a žid povzteklý
z pogromů dávnou mstou, tak jedou Ruskem v spěch,
v svět celý, velkolepý humbug opičí
se věsí na trojku, všech národů tříšť za ní,
jež chce se svésti lacino a bez námah
již přijít k hotovému, po evropské pláni
se řítí šíleně, až zdvihá nad vším prach...
A s druhy po boku jak světy zabírá,
co v tvář mu plivají, znesvětit hledí druzí,
on řítí se, z mystické sladkých věcí hrůzy
vojsk za něj bojující církev umírá.
Zas po staletích Mstitel, zbědovaných Pán,
chce Tvůrcem být, dům k domu, ze všech vjíždí stran.
Dav náročných, všech nespokojených se hnul.
Již za ním spiklenecký každý mžourá stůl,
kout každý s mládeží, již pohoršili otci
mamonem opilí, když jako vepři krotcí
v lovišti zlata svého chrochtají.
V dějinné sugesci vše svádí potají:
Čí srdce změnu chtí, se kolem sesedla,
msta pro ráj příští rudla tam a nebledla.
A s trojkou řítil se, spal u všech, jed’ a pil
31
a třeba popřen – vysmán – on tu byl,
otcovským domům mládež odloudil.
Těm jedněm strašný hřbitov, druhým sladký řád,
jenž rozplameňuje, z tolika hříchů živý...
Však v jaké peklo sřítí se, jak hrozný pád,
až nespokojenci procitnou, vystřízliví...!
32
RUSKO
Mor s hrůzou a vzpourou v koutech mých
srazily mne do prachu země, klečet a prosit.
Nelze být živu s neúrody.
Ani z vražd a vin vlastních bratří,
běsnících na vlastních dětech,
ni z krutých proroctví básníků.
Jsou básníci krutí předzvěstmi
strašidel z neobílených hrobů.
Jednoho dne
neurodí se. A zavyjí
v záhrobním sboru,
jednohlasně,
všecky přečiny násilníků:
„Ještě bez moci, ještě bez ráje,
bez lidí svých obšťastněných,
jak jsme si je vysnili.
Není však možno zříci se
vůdčího panování
v zemi budoucího ráje.
Proto dále ještě vraždíme
pro lásku k člověku lepšímu,
třebas že vrazili jsme dýku
do srdce celého Ruska,
klečícího a prosícího.“
Nuž ať prosí. Ať humanitu provokuje.
Co může už více povědět světu,
rouhající se chlubná utopie
všemu řádu?
Jsem neschopnost, jsem lenost,
geniální jsem negramotnost,
jsem rozbité tělo mužíkovo
33
až do žebrácké němoty,
jsem hříšné dědictví po otcích.
Nemohu odkaz rozpečetit, ni unést
miliony pudů hříchů,
neschopno sloužit, neschopno panovat,
tělům neschopno dáti chleba,
duchům světla.
A přece ještě sním o ráji
dělníků celého světa,
já,
humanitu dnes prosící,
a smějící se jí démon
rodícího se Ruska.
34
HLADOVĚJÍCÍMU ILJUŠKOVI
A AKULÍNCE
Stále se radili, vypínajíce opasky,
a když se srdce všem hnulo, aby dali, dali, dali,
ještě pochybovali,
komu věřit, komu se s pokladem svěřit,
stále se radili, vypínajíce opasky,
koho uznat za důstojného, za poctivce,
zachranitele nešťastných a hladovějících,
koho za politikáře ukrutného bez lásky.
Nejsme snad zdrženi váháním
sedíce dosud v teplé síňce?
Nepřijdeme snad pozdě
k Iljuškovi a k Akulínce,
nezaklepem’ snad pozdě
na roztroušených chat okýnka
daleko u Orenburku v hvozdě,
na pomoc marně kde čeká
jejich maminka?
Iljuška sedí Akulínce na klíně.
Ale už visí na poslední vteřině,
ani už hladu nemá a nemůže ze síně:
Už si pohráli s kousky dřev, s hadříčky,
už si je přitiskli na prsíčka,
bylo jim divné, že ptáčci nezpívají,
kočky neslyšet, ni psíčka,
bylo jim divné, že tatíček s maminkou
složili na život ruce
a že tu před ikonou leží,
a že tak ležet zůstali, nehnuli se.
Venku sněží.
35
Kdyby tak někdo přišel, asi Ježíšek,
nebo Mikuláš, nebo svatá Panna,
nebo kdyby aspoň sysel ukázal kožíšek,
vyhrabal trochu zrní, biblická napadla manna,
nebo kdyby přilétl dobrý pták čáp,
přinesl potravu, zobákem vesele klap’.
Jen aby neusnuli, pozdě než přijdeme do chaty
s teplým obědem, nebyly dvéře už zaváty.
Iljuško s Akulínkou, snad přilétnou k Volze pro tebe
andělé boží... a přece vás vezmou do nebe.
36
PÍSEŇ NOVÉ PRÁCE
Ne, není času, nutno jít,
burcovat k práci vlastní prací.
Sám v sobě musíš silný být,
zřít, co se nachází, ne ztrácí.
Rci: stavět chci a těm chci trest,
kdo nedovedou stavět se mnou.
Chci dýchat čerstvou vůni zemnou,
brázd milion kdy v polích jest.
U výhní strašně planoucích
kov kují černí ďábli práce.
Slyš z větrů čtyř stran vanoucích
bouř díla nové generace.
Hle, v skelné koule rostoucí
již sklenářovy trubky dují...
Ti v mořích kdesi plovoucí
bohatství nová objevují.
Ti nad městy kdož schýleni,
v nich novou tuší růsti krásu.
Zní z domů tisíc snů a hlasů,
zmar smrtí, zrodů kvílení.
Proměna všeho, těl i duší
i lásek, zlob i moudrostí...
Myšlenek bouřné stěhování
člověka zlidští, oprostí, –
a z výhně té, jež srdce tuší,
se zrodí nové milování.
37
BUDOVATELŮV POHLED
Rodí se nový svět.
Boha i lidi chválí,
pro všecky zeleň má, květ.
V slunce se pohroužily domy,
bytostmi bílými v lázni leží,
v nehnuté, zateplené dáli.
Rackové pláčou, bíle sněží
v brázdách na polích,
jako narozené děti.
Dávno, z chvil zoufalých
spřádal jsem, země když lhala,
města když vymírala,
písně si v útěchu.
V dáli když ve válce mladí,
doma pěst sevřenou měli
staří a omrzelí.
Často jsme s myšlenkami,
zejícími jak tlamy
vnesli žal pod střechu.
Ale teď? Mladí již doma,
staří šeptají rtoma
díkučinění:
rozkvetla jistotou rovina.
Hnízda když, domov si staví
záchrany pud, jenž tak dravý,
na zlato hlínu promění,
po níž se zeleň popíná, –
za klid té každé rodiny,
za rodící se duše,
modlím se dny své a hodiny.
38
ČESKOSLOVENSKÉ VLAJCE
Československá vlajko, budiž pozdravena
slunečnou pohodou v zámoří,
na první lodi, štíhloboká jež jako mladá žena
v taneční závrati zahoří.
Podél až pobřežních výsep se budeš brát
průplavy na moře širá,
spatřena městy a zraky tolika národů,
sluncem až zahoříš, větrem budeš povívat,
smluv se s křesťany dnes a zítra s moslimy,
smluv se dobře a chraň si svoje,
každé buď právo ti svaté a bez výboje,
každá ať svatá ti řeč a svatá víra!
Pozdrav dnes klášter v lesích a zítra pagodu
barvami, jimiž promluví šťastná vlajka tvoje,
posly vždy míru božími...
Moře titanských velikostí!...
Vlny vaše, ty přetajemné,
vzbouřené větry za dne, z večera, za noci temné,
nových nechť bratrů pokřtí vlajky,
pyšně je nesou a družně hostí.
Přístavy, majáky, vřavy měst
čekají na vás, čekají na vás,
na nová sbratření, drsnou práci,
na bystré hlavy, na pilnou pěst,
na obchodní váš Otčenáš, Zdrávas,
na důvtip, s prvním jenž 0ziskem se zrodí,
na světla přídí vašich lodí,
na vašich kotev chřest,
na dobré lidi, k nimž srdce se rádo vrací,
Čechoslováci, Čechoslováci!...
Konečně, miliony, jež lidem hnily v klíně,
z truhel selek a z nedobytných pokladen
všech těch, kdo sedí na penězích líně,
39
v solné ty drsné větry vyžeňte ven,
kolo štěstěny ať se obrátí
nejen bohatým, ale všem, všem, všem,
kteří kdys musili do tvrdé kůrky kousati,
otrocky když obývat musili neznámou zem.
Hamburg, Madeira, Buenos Ayres,
Svatý Tomáš, Vera Cruz, Nový Orleans,
Punta Arenas.
Nuže, nechť vlajka se blíží, fičivě křičí,
z mlhavých jasní se obrysů,
když se loď k cizím městům blíží,
k jiným stům lodí se druží a pyšně tyčí,
proplouvá v tempech zmlkavých.
Zboží nechť vylodit spěchá jeřáb skřípavý,
kapitánský povel ať zahřmí ostrý a sípavý,
směsice zpěvavých křiků se dýkami zkříží!
Řady beden, hle, s křehkým sklem spícím, jež zabaleno
přece lesk slibuje do všech jemných facet,
rudě a zeleně, modře že ve chvíli vzplá,
mléčně ztlumeno, temně zkaleno
zateskní průzračným smutkem skla,
pohádkovými poháry přípitek bude vracet,
vázami květiny lákat v chladný klín.
Květy lamp žárovek zaplane v diskretních utlumeních
u hlav těch, kdož se milují, zasvítí v bělostných chvěních,
v safír, ametyst, turmalín.
A když loď prázdna jest, nočními světly zasvítí molo,
mine noc, mine den, lodníci sestoupnou se v kolo,
do krčmy nahrnou se, kde hudba a zpěv,
láká tu cizozemských žen hnědý, štíhlý zjev
a v tom, co moře vlnami do břehů hřímá,
zpívají písně vlasti a kopa lulek dýmá
tolika mořských ďáblů, z pouští, fjordů a ledů,
Skotů, Angličanů, Němců, Noru a Švédů,
40
Rusů a Turků, Číňanů, Řeků, Arménů,
Japonců, vášně se vybijí z náruživosti jak z plamenů.
Terst, Suez, Aden, Bombay, Madras,
Kalkuta, Bangkok, Singapore,
Hongkonk, Šanghaj, Peking, Yokohama,
Vladivostok.
Za loďmi nové již plná vlekou břicha
zlatého obilí, strojů, nářadí, kmenů a dřev,
vlny a lnu, těch zápachů, jimiž hmot podstata dýchá,
hromady ovoce, vše to je měnivý jediný zpěv,
vývoz vždy jinak je bohat, dovoz jinak vrací,
zříti dnes náklady cukru, uhelné hromady,
za stády skotů východních kopčitých surovin hory,
jemné dnes západní zboží, koberců poklady,
východní koření, sudů řad, nádob s nápoji,
dnes tu máš vše, co vychrlí továrny, statky a dvory,
zítra co orient utkal pozornou, něžnou prací,
velbloudů průvod a koní, s jich orientálními postroji.
Ti, kdož nás doma učili slabikovat
československé ABC,
ti, kdož nás učili vlastenecky papouškovat,
v duši co dávno máme vryto a do srdce,
první se přihlásí v mezinárodních obchodech,
svěří mořím a drahám své nedávné miliony,
a my, jimž rodí se svoboda v krvavých porodech,
dáme jim práci a ducha, budeme jejími zvony,
chuďasi mezinárodní my nebudem bezcharakterni,
s chuďasi jiných zemí se bratříce nebudem zrádci.
Bílí vy nebudete a nebudeme my černí,
stejně vlast milujícími chceme být sobě vládci.
Střetneme-li se s králi lichvářů, cenou a zbožím,
zmrskáme jejich panovačnou nelidskost upíří,
sžehneme jejich sítě bleskem, jenž slovem božím,
takové slovo lidství znova usmíří.
41
Nečistý obchod vyrveme z nečistých rukou
mateřskou péčí, jež pláč zná dětí všech,
nikomu aby zítřek nevěštil být jen mukou,
poslední neznamenal po křivdě vzdech.
Jedněch tyranů když jsme se zbavili sice,
druhé však porodili přec v revoluční dni,
najdeme pro ně v čas morální šibenice,
dřív než nás ohrozí politikou své pokladny...
Hamburg, Lissabon, Gibraltar, Kapské Město,
Terst, Pernambuko, Bahia, Rio de Janeiro,
Santos, Zanzibar, Durban,
Trondhjem, Tromso, Severní Mys.
42
BÁSEŇ O BUDOUCÍM MĚSTĚ
Obrazy příštích perspektiv,
své Město si mladá touha přede.
Budoucí slunce zlatohnědé
zří v mravenčí kopec, jak měniv, jak živ.
Já stavím to Město. Jeho rys
se v nekonečné kouře táhne,
tu obrovským mostem přes údolí
se sváhne,
tu zelení domky jako mys
Naděje Dobré, své rozlévá stříšky
čtvercem, jenž rudě hlaholí
a stoupá v kopců daleké výšky.
Nad horečkou práce měnivé
podnikatelské firmy tyčí
své štíty dešti šedivé
a z železa, z betonu, z cihel, z vřavy a z ruchu
to rodí se Město z milionů, z krve, mozků a duchů,
že křečmi rodičky úpí a před blahem křičí.
Tam vzadu starého Města jádro se choulí
s věžmi a paláci, domy –
masivní spousta střech.
V nich ulice splétají se a lomí
a na výšinách zahrady jsou-li,
jak zelený svítil by mech.
To tragické Město minulosti,
jež hovoří vůlí, řad hrobů jen hostí,
však časem do duší zahřímá
jak herec tragéd, své tváře zlíčí,
jed, nádherných barev jed, západem věků křičí,
své kamenné dějiny má
a vrásek plné své obrysy
v tmách nocí a za dnů světly vzdušnými promísí.
43
A Město hovoří staré, hlas jeho dálkou se tříští.
Minulost zabitá. Jde přítomnost, jiná, jde příští.
Jak vlny zní ten hlas, když v rhytmu rozbijí
se přes břehy a do šíra v obzor se rozlijí.
Chór vášní životů, prokletí, modliteb,
se o nebeskou milost rve a o pozemský chléb.
Tu z domů starých, schodišť, ze sadů mdlé trávy
se s věky dohovoříval den, mizící proud dravý
učením tragickým: Čím život rozklenu,
ráj z práce vytvořím, či z krve pramenů?
Sen pýchy královské tu sníval zločinem:
já rdousím svobodu popravčím pokynem.
Sen aristokratický v chmurném paláci
tu o robotě snil, jak v kraj se potácí.
Smlouvaly s nebem věže pyšné kathedrály,
jak ovec pokorné by stádo uhlídaly.
Snil v čtvrti sklepních děr, kde krysy čenichají,
msty rudou potopou paria o svém ráji.
Snil ten, jenž kramářstvím a vše svou ukryl maskou,
lichvařit s nenávistí znal i se svou láskou.
Cos mumlá, křičí, řve, cos soudí, žaluje,
vše mluví k srdci dávnem. Přelom času je.
Jen ten, jenž zvítězit šel, nesnil již. Ten prací
a vůlí živoucích se v heroů dny vrací.
Co mroucí, opusť, řek’. To, co mi brali kdysi,
pod mýma rukama se oživuje, křísí.
Hle, podnikavá píle pionýra věku,
jdu rozrůstati, množit, svítím, letím, teku.
A jako vězeň propiluje mříž a staví
obrovské Město kolem. Vzduch chce, slunce, zdraví.
* *
*
Ta dávnost v tmu uliček zhuštěna
tu končí a v jiné už Město vplývá,
v boulevardy široké, vlající stromů kde hříva
se do dáli řadami ztrácí, a laskána, pěstěna
44
se ze široka občansky rozbíhá ulice,
toť jímka tisíců lidí práce, již hlučíce
v svá předměstí
se v domovy ubírají, co aut řvou signály
a drožky letí a omnibusy patrové, kymácivé
s lidmi na točitých schůdkách, zábradlích zbotnaly,
že se spěchem splývá tu zdar i zrudne neštěstí.
Jak vězeň je staré Město, jenž dívá se mříží
obřího mostu, jenž přepíná údolí, dálky víží
a naslouchá tunelu hřmění, jenž chrlí tramwaye, vlaky
a polyká spousty lidí a vyplivne před jeho zraky.
Kol dokola budov trojúhelníky a čtverce
rozťaté křižovatky ulic, nad nimiž, zdá se, plovou
budovy vzdušné, jak koráby mlhou pohádkovou
s vížkami trčícími mladě tak, jak pérce,
kde paláců vládních a škol labutí skupina,
chrám bílého divadla
kde v mírné výšine usíná
a dívá se do řeky zrcadla,
kam od města mateřského po řadě za mostem most
se klene v spěchu a perspektivu tvoří
nesčetných mostů, za nimiž modře hoří
Vltava s loďmi, jichž hravá míjivost
spojuje čarami šněrujícími běh
s protějším břehem, lesk dává vodě a stříbrný šleh.
Toť svobody obraz, vzdušné průhledy všeho v dál
tu do šírá, cesty hvězdovitě rozvětvené,
spěch stálého vynalézání a zisku o lepším snu,
jenž poctivě posed a jal,
neb pevnou mzdou cinká ti k řemesla dnu,
jež demokratické vždy teď rovně tě s každým cení,
jsi bezpečen s ženou a dětmi, že od Města do kraje
jak okem se vpíjíš a nasloucháš pozorným sluchem,
neb daleko zrada je, –
jsi mezi rovnými, kde vyvýšíš se jen duchem.
45
To Město obrovskou prací roste a zpívá.
To Město láskami mladými říjí.
Již v nesmírný vzrostlo kruh,
jak od jádra broskev zralá.
Zkřížené boulevardy hoří tisíci barev a duh,
lesíčky, parky a hájky zeleň stálá
se rozzeleněla na periferii.
Vše hučí jak harfa lidských radostí a muk,
jež dotýkána je miliony ruk
a věcně živá
i s mrtvými si na hřbitovech zpívá.
Z celého světa černé, napiaté žíly
jdou v bouřlivé srdce nádraží,
tak náhle vběhly a růst svůj zapustily,
se světly na stráži.
Tu od všech větrných směrů bouří rychlovlaky,
bohatství s kulturou nesou a spřátelenými zraky
cizinci objímají tvé Město v seskoku,
tvá skladiště plní se zámořským zbožím,
co spousty, jež vyvážíš ty, se hromadí a věží,
vagony praskají tíhou, kde miliony leží
pod zrakem božím,
tvé vojsko mladé, tvé učené expedice,
tvé zámořské hrdinné výpravy
mláď tvoje tu vítá a se starci, zjasněné líce
si doma pak vypráví,
tu bouřné větry ti vanou ze všech světových stran
jazyků zpěvavých Bábel,
ty slyšíš, Bůh mluví i chechtá se ďábel,
jsi milován, hledán i štván.
Hřmí, promlouvá město tvé, budoucí,
jak otec by k synovi řek:
Buď svým a svým zůstaň a neprohřeš se sobě,
buď světovým, však českým v životě i v hrobě,
svých velikých mrtvých nezapomeň pro zítřek.
Žij, vyjdi, do života, nechej žít,
46
svobodný osvoboď, tak budeš vítězit,
nezraď a neživ zrádce,
vždy blízký pravdě vůlí, vírou horoucí
pionýr práce.
47
POLÍBENÍ
Přišla a políbila mne,
v tom, co jsem pohlížel do hloubky dolů
v ohromné mraveniště města,
pod stromy, kterými zakvetla cesta.
Dlouho jsme pohlíželi spolu.
Neznal jsem ji, snad to světice byla
z jiného světa, neb nepromluvila
a jak se se mnou dívala,
vyjasnily se k lidem všem cesty mé,
všecky duše se sblížily,
hřbitovní zeleň zpívala
o žitích, o kterých nevíme.
Zlaskavělý van převíval
z vůně trav, ze světel ve květech,
z hrkotu tekoucí vody se přelíval,
věčného smilování dech.
V tom však ji jinam volal svět.
Dívala se. Pak srdce mi tkla se odcházejíc,
aby jeho rána, již věcně krvácejíc
čerstvý vyhnala květ.
Neřekla slova,
ale tou chvílí jsem věděl, kdož byla,
velkou že ještě má cestu vykonat
a že ještě dnes tisíce lidí nepolíbila,
jimž je buď umřít, neb kterým polibek musí dát.
Ruku rozmáchlou k vraždě jde zoufalým zadržeti,
vtělit se do vteřin nemocných,
s umírajícími do věčnosti spěti,
pomoci nésti jim křížů hřích.
48
Spěchá slepým se zjevit, k hluchým promluviti,
jako pták z ráje když zapěje.
Zlobou se dusícím slova lásky říci,
ujistit musí milující:
Tvoje jsem Naděje.
[49]
JASNÁ VIDĚNÍ
Jáchymovská elegie1
Sen o popravených rebelech5
Prostý zázrak11
Poděkování13
U rozvaliny14
Medailony věčnem ražené16
Sloky revoluční20
Mrtví, neusněte!21
Vigilie23
Jarní ohlas osvobozené země25
Výstrahy27
Buřičův sen29
Lenin31
Rusko33
Hladovějícímu Iljuškovi a Akulínce35
Píseň nové práce37
Budovatelův pohled38
Československé vlajce39
Báseň o budoucím městě43
Políbení48
[51]
Vybrané knihy, svazek XXVIII.
Tuto knihu vyzdobil Cyril Bouda,
vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně
a vydal Ludvík Bradáč v Praze
1922
E: pk; 2004
[53]