BÁSEŇ O BUDOUCÍM MĚSTĚ
Obrazy příštích perspektiv,
své Město si mladá touha přede.
Budoucí slunce zlatohnědé
zří v mravenčí kopec, jak měniv, jak živ.
Já stavím to Město. Jeho rys
se v nekonečné kouře táhne,
tu obrovským mostem přes údolí
se sváhne,
tu zelení domky jako mys
Naděje Dobré, své rozlévá stříšky
čtvercem, jenž rudě hlaholí
a stoupá v kopců daleké výšky.
Nad horečkou práce měnivé
podnikatelské firmy tyčí
své štíty dešti šedivé
a z železa, z betonu, z cihel, z vřavy a z ruchu
to rodí se Město z milionů, z krve, mozků a duchů,
že křečmi rodičky úpí a před blahem křičí.
Tam vzadu starého Města jádro se choulí
s věžmi a paláci, domy –
masivní spousta střech.
V nich ulice splétají se a lomí
a na výšinách zahrady jsou-li,
jak zelený svítil by mech.
To tragické Město minulosti,
jež hovoří vůlí, řad hrobů jen hostí,
však časem do duší zahřímá
jak herec tragéd, své tváře zlíčí,
jed, nádherných barev jed, západem věků křičí,
své kamenné dějiny má
a vrásek plné své obrysy
v tmách nocí a za dnů světly vzdušnými promísí.
43
A Město hovoří staré, hlas jeho dálkou se tříští.
Minulost zabitá. Jde přítomnost, jiná, jde příští.
Jak vlny zní ten hlas, když v rhytmu rozbijí
se přes břehy a do šíra v obzor se rozlijí.
Chór vášní životů, prokletí, modliteb,
se o nebeskou milost rve a o pozemský chléb.
Tu z domů starých, schodišť, ze sadů mdlé trávy
se s věky dohovoříval den, mizící proud dravý
učením tragickým: Čím život rozklenu,
ráj z práce vytvořím, či z krve pramenů?
Sen pýchy královské tu sníval zločinem:
já rdousím svobodu popravčím pokynem.
Sen aristokratický v chmurném paláci
tu o robotě snil, jak v kraj se potácí.
Smlouvaly s nebem věže pyšné kathedrály,
jak ovec pokorné by stádo uhlídaly.
Snil v čtvrti sklepních děr, kde krysy čenichají,
msty rudou potopou paria o svém ráji.
Snil ten, jenž kramářstvím a vše svou ukryl maskou,
lichvařit s nenávistí znal i se svou láskou.
Cos mumlá, křičí, řve, cos soudí, žaluje,
vše mluví k srdci dávnem. Přelom času je.
Jen ten, jenž zvítězit šel, nesnil již. Ten prací
a vůlí živoucích se v heroů dny vrací.
Co mroucí, opusť, řek’. To, co mi brali kdysi,
pod mýma rukama se oživuje, křísí.
Hle, podnikavá píle pionýra věku,
jdu rozrůstati, množit, svítím, letím, teku.
A jako vězeň propiluje mříž a staví
obrovské Město kolem. Vzduch chce, slunce, zdraví.
* *
*
Ta dávnost v tmu uliček zhuštěna
tu končí a v jiné už Město vplývá,
v boulevardy široké, vlající stromů kde hříva
se do dáli řadami ztrácí, a laskána, pěstěna
44
se ze široka občansky rozbíhá ulice,
toť jímka tisíců lidí práce, již hlučíce
v svá předměstí
se v domovy ubírají, co aut řvou signály
a drožky letí a omnibusy patrové, kymácivé
s lidmi na točitých schůdkách, zábradlích zbotnaly,
že se spěchem splývá tu zdar i zrudne neštěstí.
Jak vězeň je staré Město, jenž dívá se mříží
obřího mostu, jenž přepíná údolí, dálky víží
a naslouchá tunelu hřmění, jenž chrlí tramwaye, vlaky
a polyká spousty lidí a vyplivne před jeho zraky.
Kol dokola budov trojúhelníky a čtverce
rozťaté křižovatky ulic, nad nimiž, zdá se, plovou
budovy vzdušné, jak koráby mlhou pohádkovou
s vížkami trčícími mladě tak, jak pérce,
kde paláců vládních a škol labutí skupina,
chrám bílého divadla
kde v mírné výšine usíná
a dívá se do řeky zrcadla,
kam od města mateřského po řadě za mostem most
se klene v spěchu a perspektivu tvoří
nesčetných mostů, za nimiž modře hoří
Vltava s loďmi, jichž hravá míjivost
spojuje čarami šněrujícími běh
s protějším břehem, lesk dává vodě a stříbrný šleh.
Toť svobody obraz, vzdušné průhledy všeho v dál
tu do šírá, cesty hvězdovitě rozvětvené,
spěch stálého vynalézání a zisku o lepším snu,
jenž poctivě posed a jal,
neb pevnou mzdou cinká ti k řemesla dnu,
jež demokratické vždy teď rovně tě s každým cení,
jsi bezpečen s ženou a dětmi, že od Města do kraje
jak okem se vpíjíš a nasloucháš pozorným sluchem,
neb daleko zrada je, –
jsi mezi rovnými, kde vyvýšíš se jen duchem.
45
To Město obrovskou prací roste a zpívá.
To Město láskami mladými říjí.
Již v nesmírný vzrostlo kruh,
jak od jádra broskev zralá.
Zkřížené boulevardy hoří tisíci barev a duh,
lesíčky, parky a hájky zeleň stálá
se rozzeleněla na periferii.
Vše hučí jak harfa lidských radostí a muk,
jež dotýkána je miliony ruk
a věcně živá
i s mrtvými si na hřbitovech zpívá.
Z celého světa černé, napiaté žíly
jdou v bouřlivé srdce nádraží,
tak náhle vběhly a růst svůj zapustily,
se světly na stráži.
Tu od všech větrných směrů bouří rychlovlaky,
bohatství s kulturou nesou a spřátelenými zraky
cizinci objímají tvé Město v seskoku,
tvá skladiště plní se zámořským zbožím,
co spousty, jež vyvážíš ty, se hromadí a věží,
vagony praskají tíhou, kde miliony leží
pod zrakem božím,
tvé vojsko mladé, tvé učené expedice,
tvé zámořské hrdinné výpravy
mláď tvoje tu vítá a se starci, zjasněné líce
si doma pak vypráví,
tu bouřné větry ti vanou ze všech světových stran
jazyků zpěvavých Bábel,
ty slyšíš, Bůh mluví i chechtá se ďábel,
jsi milován, hledán i štván.
Hřmí, promlouvá město tvé, budoucí,
jak otec by k synovi řek:
Buď svým a svým zůstaň a neprohřeš se sobě,
buď světovým, však českým v životě i v hrobě,
svých velikých mrtvých nezapomeň pro zítřek.
Žij, vyjdi, do života, nechej žít,
46
svobodný osvoboď, tak budeš vítězit,
nezraď a neživ zrádce,
vždy blízký pravdě vůlí, vírou horoucí
pionýr práce.
47