PROSTÝ ZÁZRAK

PROSTÝ ZÁZRAK
Nic nehnulo se v kraji tom, kde probloudil z nás každý mladost po dnech, týdnech, po rocích, kde z lesních divočin a z trosek bran z kamenů sesutých stražišť zejících ran a z modlitebních kamenných stolů pohanských jsem stopoval, kdo as tu před věky stál a žil, kdo cvalem koní zabouřil, palcátů zdvih tu les nad dunící zemí a kdo tu víru a smutnou slávu nes cestami těmi. Ó zapadlý stíne, přelude Blaníku! Ó Blaníku, jenž v přísný hleděls kraj, v ten málo věřící, že zubožený byl, jak lež jsi bolíval nás, v krajině když otevřené jsme tě vídali se z večerních par kouřit, v slunci plát, když u potoků lesních travou bloudící jsme zoufanlivě ryli ruce svoje v prsť nešťastni mládím, teskni po slávě, že nevstává již, nebudí a neburcuje, že neobjevuje a neuprosí ty skvělé řady, řady, řady stínů tvých, vás, rytíři, v něž nikdo z vážných nevěřil, jen dětské sny, dětinské naše sny. V svůj zištný úděl věřili v tom kraji zamlklém v té celé vlasti neblahé a celkem spokojené, co život národa jim, jeho smrt, co živoření? Jen v malý, drobný, plahočivý život svůj, v střech pokojný kouř, v pole drsně rodící a v stáda na kopčitých paloucích u bílých statků do šírá se tratících, a zámků, jimiž císař podaroval věrné své. 11 Ó mládí raněné a nešťastné, tys víry si přávalo, veliké víry v osud slavnější: Nám břeskné třeba nenadálé polnice, by zburcovala zašlé, puchřící již svědomí, co zašlá sláva, hrobů odkaz je, co život národa, co jeho smrt neb věčné živoření. Buď být či nebýt, ale jedno z obou, – a hned, dnes, dnes. Neb velké nějaké a hrozné urážky a lidství poplivaného je třeba nám, lidem Promethejským, jimž třeba povstat, obhájit svou čest. Vším, vším tím naše mládí bolelo. Brousilo v duchu meče, kovalo koně, chystalo pušky, a i když se střízliví ti posmívali plahočící se malým, spokojeným životem, věřili jsme ve svůj Blaník. Blaníku skutečnosti, dlouho nás mátlo tvé hluboké mlčení. Až jednou! Když zatroubila polnice válečná, my dočkali se. Sta let nás zotročovali, důvěřiví, za mzdu že zkupují naše svědomí, důvěřiví, těla když pošlou, že stanem se drtiči valníky, katy lidství, jež pohřbívá a loupí, nassáto krví, uvlékali nás vedle vozu, jenž měl být jejich vítězným. Jakým zázrakem se stalo, že každý z nás obrátil se, před žasnoucím světem, namířil zbraň svou proti vraždícímu, toť tajemství po spravedlnosti roztouženého mládí. Každý z nás byl jedním z blanických rytířů, čekajících od dětství na znamení polnice, aby se vtělil v jedinou, mohutnou Duši mateřské, trpící včera, dnes jásající země. 12