U ROZVALINY

Antonín Sova

U ROZVALINY
Žebrácké stavení, u lesa shrbené, kouřem kdys dýmající, nesnesla chátrat nebesa. Blesk je snad zapálil v noci spící, anebo větry je rozdupaly, dřevěné stěny snad deště rozervaly, za trámem opadával trám. U lesa podezdívka bílá zbořené, dávné chalupy zbyla, z šípků, jalovců, lískoví, bříz, ještě však dýchá teplotou v chvění v západním osvětlení jako minulost čís. Bílé to ovce se dokola pasou, zvonky krav slyšet se vzdalovat. Snad hospoda byla tu u silnice se vší hrůzou a krásou romantických dob? Nebo snad pelech Petrovských, že tu cos chychtá se, zvířátek smích? Zvětralá dešti pohodnice, která se třásla vytím psím dalekým podlesím, rachotem mříží, zámků a skob? Klapotem podkova jediná, jako když belhavě shasíná vychrtlých k smrti koní, šumí brus, ocílka zvoní? Kdo tu zbyl bezradný, cítil stesk šelem, tuláckou touhu světáka, raději bydlet v světě celém, dívat se v oblaka? 14 Nebo tu vymřel, jak řádem se sluší dříčů rod myslivých čel, a ten, jenž odešel, kovář je duší, vítěz a budovatel? Věcně jenž necítí, mez kdy tísní, úzký že bude zas nástupcům svět, syn že zas lehce a brzy vše zboří, jak on kdys bořil na rtech s písní, syn že zas prostory větší si stvoří, aby sny větší moh vystavět? 15

Básně v knize Jasná vidění: