HLADOVĚJÍCÍMU ILJUŠKOVI A AKULÍNCE

Antonín Sova

HLADOVĚJÍCÍMU ILJUŠKOVI
A AKULÍNCE
Stále se radili, vypínajíce opasky, a když se srdce všem hnulo, aby dali, dali, dali, ještě pochybovali, komu věřit, komu se s pokladem svěřit, stále se radili, vypínajíce opasky, koho uznat za důstojného, za poctivce, zachranitele nešťastných a hladovějících, koho za politikáře ukrutného bez lásky. Nejsme snad zdrženi váháním sedíce dosud v teplé síňce? Nepřijdeme snad pozdě k Iljuškovi a k Akulínce, nezaklepem’ snad pozdě na roztroušených chat okýnka daleko u Orenburku v hvozdě, na pomoc marně kde čeká jejich maminka? Iljuška sedí Akulínce na klíně. Ale už visí na poslední vteřině, ani už hladu nemá a nemůže ze síně: Už si pohráli s kousky dřev, s hadříčky, už si je přitiskli na prsíčka, bylo jim divné, že ptáčci nezpívají, kočky neslyšet, ni psíčka, bylo jim divné, že tatíček s maminkou složili na život ruce a že tu před ikonou leží, a že tak ležet zůstali, nehnuli se. Venku sněží. 35 Kdyby tak někdo přišel, asi Ježíšek, nebo Mikuláš, nebo svatá Panna, nebo kdyby aspoň sysel ukázal kožíšek, vyhrabal trochu zrní, biblická napadla manna, nebo kdyby přilétl dobrý pták čáp, přinesl potravu, zobákem vesele klap’. Jen aby neusnuli, pozdě než přijdeme do chaty s teplým obědem, nebyly dvéře už zaváty. Iljuško s Akulínkou, snad přilétnou k Volze pro tebe andělé boží... a přece vás vezmou do nebe. 36

Básně v knize Jasná vidění: