JÁCHYMOVSKÁ ELEGIE
Psána na podzim 1916.
Ticho je v lázni. Z rána pod mraky den neživým jde městem
mezi kopci, po svahu dlouhém dvojstupem domů.
Náhle odvaha, útok. Přejasná fanfára slunce,
výšky září, bystrý spád vody hučí a jiskří korytem.
Jak to hýří, jak to žehne pod Keilbergem,
propaluje chlad větrného, pozdního července,
jenž zimomřivě a líně dosud z mlh vstávat si zvykal
vždy pod kopcem u hôtelu.
Oblaka v kožich zhalená svůj obnažují modravý úběl,
cítím je dosud v lázni, jak mrazivě táhnou.
Ale teď, jak slunce pálí, ah, jak žhne do nepohnuté vody,
v kabině bílé radiových lázní.
Na znak leže naslouchám kročejům nemocných. Jedni zdrávi
kdož připadají ti, právě teď o srdci mluví a játrech,
o ledvinách, o kloubech zduřených, o dlouhých bezesných nocích,
o mučivých bolestech nervů. Jiní jsou na pochodech
kdes po kopcích příkrých a lesnatých svazích,
kde vášnivě houkají rány skal uranových,
jak řval by obr svou vroucí lásku do ticha lesních strží.
A ti tam posedají kdes v útulném sadu kavárny,
v zapadlých restauracích poblíž silnice.
Ti v sousedních městech z daleké dnešní chůze
se dětinskou hrdinností dovedou zaradovat,
ba, zdraví jich na půl je cestě.
A jak ležím naznak, slyším pryžová kola vozíku
pomalu se plížit po chodbách, za kroky sluhy.
Pomáhají teď rakouské jakés’ Excellenci do chůze se rozkývat,
znám ten marcialní a přec matný a opatrný krok.
Teď nesou kohosi měkce až k ovrubě vany na nosítkách,
teď kdosi bolavým, znetvořeným šlapadlem podupává kolem,
1
teď voják za vojákem o dvou berlích, se skákavou mladou křepkostí
předhonil patricijskou, zádušnou stařenu,
vlekoucí svou žlutou otylost v smutečných, černých šatech
o holi, na jehož držadle co prst, to brilant, prsten,
v průvodu mužatky, komorné, mlčením strnulé.
A tam, hle, u stolku v koutě stojí a srká perlící se vodu
bledá, náměsíčná dívka. Významný blesk má v oku,
srdce plno plaché radosti z naděje, jež chvílí tou se snad vrací.
Buď pozdraven, mrzáčku, vedený matkou. Jak bolí chůze...
A jak tak bez hnutí ležím,
třicet minut lázně zdá se mi celou věčností.
Přemýšlím a naslouchám vzdálenému šumotu světa.
Jak expresní vlak by se hýbal...
To velvyslanectva vystěhovaná skládala intrikánské své vaky.
Dosud však nejsou dotkány osudy chlubících se říší.
Všecko jak na zítřek by již čekalo, na výpočty,
kdy obchodní a kulturní vyjednávači
se zahemží v popředí na jevišti, bez nás, proti nám,
aby se rozjeli a na lodě vsedli,
s poptávkami pseudodemokratickými a rozkazy:
po dovozu zboží, po úrodě k stišení vyhladovělých žaludků,
po krmném dobytku, zvlášť po hrncích Egyptských,
po bavlně a kožích, kovech, po šafránu,
po pepři, kaviáru, po ovoci jižním se vyhýčkaným zastesklo,
po silné knize, nejnovější morálce,
po náboženství, míru, mravech ustálených,
po čistém prádle, šatě, obuvi, pohodlí, po jemné kultuře,
po haldě novin, odpoledním zdravém spánku v spořádaných rodinách,
s kterými by sdílel se svět o všecka drobná přání.
Neb těšit jest se nám, že ochráněno tak bude
již naše drahé všecko.
A co tak ležím nehnutě naznak,
nevnímám již ničeho z toho, co v tomto hnízdě se potácí,
ani prostranství před hôtelem si neuvědomuji,
ni povýšeného vídeňského panstva, tak svrchovaného u karetních stolků,
2
ni politisujících židů s ženami nastrojenými z milionových zisků,
nenávistných a vševědoucích, již prskají si tam vítězné šepty,
zdrcující nás, nás, Čechy, nás, Pražany, –
ni nemocných, krotce oddaných lenošné nirvaně.
Ale teď, slunce jak oknem si na mne zamířilo,
zdá se mi, zdá se mi,
jakobych s mužstvem, s rodným mužstvem,
do této vojny vehnaným, ležel kdes v parném dni daleko,
daleko, opuštěn s opuštěnými, v zákopech, v poli,
kde neujdeme ničemu, co na nás čeká,
kde v mužném očekávání, ne bojechtiví, ale vyhnáni v boj
vyčkáváme na stráni holé s tlukoucím srdcem,
co nad námi, napřed, vzadu, na pravo, na levo
houkají, hvízdají, syčivě blíží se, praskají střely,
co povelem náhlým vyburcováni
zdviháme se... raněni snad?... kde?... odkud?... z krvavé louže,
s poslední silou se ženeme útokem s napřaženým bodlem,
vždy proti své vůli, určeni osudem
posloužit nepřátelům k pobíjení svých vlastních bratří,
v šílenství posledních zvěrstev
za řevu zhrdání i děsu valícího se množství
jedněch proti druhým,
až hrdlo praská, oči vylézají z důlků,...
jedni tak mladí,... druzí mužni... abychom... ó peklo!...
oh, je to možno,... možno,... tak mužni... tak mládi...
a přec umřít...
za tohleto Rakousko, nestoudnou děvku Pruska,
za tohleto panstvo vídeňské, pošklebné povýšence,
za tyhlety císaře, nás vraždící,
za tuto šlechtu, toto kněžstvo, tyto peněžní žoky,
jím od věků věkův sloužící,
a na vše české a na Prahu od věků věkův
jedy své vyplivující?...
– – –
A vše to, co zdálo se mi, na hodinách kabiny
když třicet se došouralo minut,
3
v pevném přesvědčení se probouzím,
že srazí je spravedlivá ruka osudu s výše
do nejhlubšího propadliště dějů,
– vidím to v procitnutí, –
za muka staletá! za tolik hrůz! tolik loupeží! tolik zhrdání!
je, od věků vědomě vraždící!
4