RUSKO

Antonín Sova

RUSKO
Mor s hrůzou a vzpourou v koutech mých srazily mne do prachu země, klečet a prosit. Nelze být živu s neúrody. Ani z vražd a vin vlastních bratří, běsnících na vlastních dětech, ni z krutých proroctví básníků. Jsou básníci krutí předzvěstmi strašidel z neobílených hrobů. Jednoho dne neurodí se. A zavyjí v záhrobním sboru, jednohlasně, všecky přečiny násilníků: „Ještě bez moci, ještě bez ráje, bez lidí svých obšťastněných, jak jsme si je vysnili. Není však možno zříci se vůdčího panování v zemi budoucího ráje. Proto dále ještě vraždíme pro lásku k člověku lepšímu, třebas že vrazili jsme dýku do srdce celého Ruska, klečícího a prosícího.“ Nuž ať prosí. Ať humanitu provokuje. Co může už více povědět světu, rouhající se chlubná utopie všemu řádu? Jsem neschopnost, jsem lenost, geniální jsem negramotnost, jsem rozbité tělo mužíkovo 33 až do žebrácké němoty, jsem hříšné dědictví po otcích. Nemohu odkaz rozpečetit, ni unést miliony pudů hříchů, neschopno sloužit, neschopno panovat, tělům neschopno dáti chleba, duchům světla. A přece ještě sním o ráji dělníků celého světa, já, humanitu dnes prosící, a smějící se jí démon rodícího se Ruska. 34

Básně v knize Jasná vidění: