RUSKO
Mor s hrůzou a vzpourou v koutech mých
srazily mne do prachu země, klečet a prosit.
Nelze být živu s neúrody.
Ani z vražd a vin vlastních bratří,
běsnících na vlastních dětech,
ni z krutých proroctví básníků.
Jsou básníci krutí předzvěstmi
strašidel z neobílených hrobů.
Jednoho dne
neurodí se. A zavyjí
v záhrobním sboru,
jednohlasně,
všecky přečiny násilníků:
„Ještě bez moci, ještě bez ráje,
bez lidí svých obšťastněných,
jak jsme si je vysnili.
Není však možno zříci se
vůdčího panování
v zemi budoucího ráje.
Proto dále ještě vraždíme
pro lásku k člověku lepšímu,
třebas že vrazili jsme dýku
do srdce celého Ruska,
klečícího a prosícího.“
Nuž ať prosí. Ať humanitu provokuje.
Co může už více povědět světu,
rouhající se chlubná utopie
všemu řádu?
Jsem neschopnost, jsem lenost,
geniální jsem negramotnost,
jsem rozbité tělo mužíkovo
33
až do žebrácké němoty,
jsem hříšné dědictví po otcích.
Nemohu odkaz rozpečetit, ni unést
miliony pudů hříchů,
neschopno sloužit, neschopno panovat,
tělům neschopno dáti chleba,
duchům světla.
A přece ještě sním o ráji
dělníků celého světa,
já,
humanitu dnes prosící,
a smějící se jí démon
rodícího se Ruska.
34