U ROZVALINY
Žebrácké stavení, u lesa
shrbené, kouřem kdys dýmající,
nesnesla chátrat nebesa.
Blesk je snad zapálil v noci spící,
anebo větry je rozdupaly,
dřevěné stěny snad deště rozervaly,
za trámem opadával trám.
U lesa podezdívka bílá
zbořené, dávné chalupy zbyla,
z šípků, jalovců, lískoví, bříz,
ještě však dýchá teplotou v chvění
v západním osvětlení
jako minulost čís.
Bílé to ovce se dokola pasou,
zvonky krav slyšet se vzdalovat.
Snad
hospoda byla tu u silnice
se vší hrůzou a krásou
romantických dob?
Nebo snad pelech Petrovských,
že tu cos chychtá se, zvířátek smích?
Zvětralá dešti pohodnice,
která se třásla vytím psím
dalekým podlesím,
rachotem mříží, zámků a skob?
Klapotem podkova jediná,
jako když belhavě shasíná
vychrtlých k smrti koní,
šumí brus, ocílka zvoní?
Kdo tu zbyl bezradný, cítil stesk šelem,
tuláckou touhu světáka,
raději bydlet v světě celém,
dívat se v oblaka?
14
Nebo tu vymřel, jak řádem se sluší
dříčů rod myslivých čel,
a ten, jenž odešel, kovář je duší,
vítěz a budovatel?
Věcně jenž necítí, mez kdy tísní,
úzký že bude zas nástupcům svět,
syn že zas lehce a brzy vše zboří,
jak on kdys bořil na rtech s písní,
syn že zas prostory větší si stvoří,
aby sny větší moh vystavět?
15