Ještě jednou se vrátíme...
Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl; že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděly k zahradám zmlklým.
A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách
tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,
po roztříštěných akkordech echa budeme pátrat,
po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.
Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu
tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,
své větve vysoké, tmavé, vykoupá v podzimním slunci,
svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; –
to všecko v jediné chvíli, na stezce sešeřené
a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce..srdce...
[7]