Osamocení.
V pozdním již srpnu já našel jsem dědinu romantickou.
Prapor vál se střechy krčmy tam vysoko nad horským potokem,
zátoky vod a černavé tůně břízami stísněné blýskaly.
Zůstal jsem. Nevím již proč, jak začarovaný. Já zůstal.
V roklině hluboko ve-skalách, sosny kde po stranách čněly,
byla má samota; skaliska vápenná kolem,
přes husté habřiny havrani šeří jen poklidně táhli,
stromy tam nahoře skřípaly, vedro se výškami neslo.
Předčasné večery byly a rokle, kde dědina spala,
počala temnem se plnit a v sevřených dokola skalách
plných tak nahého lesku, vod černého prosakování
jakoby zlatého vína kdos nalil, žluť hasnoucích granátů stříkal...
Léto je dlouhé a klidné a dny jako křišťál jsou čisté,
a ten dech lesů nad hlubokým údolím bolívá sladce.
V zahradě krčmy jsem sedával zamyšlen po dlouhých toulkách,
chladná noc na rudých ubrusech kreslila husté své větve.
Jediné cizince večer jsem vídával, šedého starce
a dívku zamlklou, vysokou, v chrpově modravém šatě,
vzdušně tak vzdouvavém vážnými pohyby, krouživé vlasy
ztmavělé večerem, rozváty padaly v čelo.
[33]
Pak byly noci, kdy sedal jsem na loži, do kořán okna,
bez hnutí vody a trávy že nevzdychly, netopýr do okna vrážel,
houpal se stín jeho po stěně, kol oken lyšaji táhli,
chlupatá tílka můr šedých mi vrážela ve tvář.
Jediné cizince vídal jsem z jitra zas, před chrámem v skalách,
před mší když utichly zvony Za ranní a plouživé mlhy
srážel jsem bodláky před pustým průčelím kaple a pozdní
vídal jsem východy slunce při zdlouhavém hučení varhan.
S nikým já nemluvil, abych si nezkazil illusí sladkých,
nechal tak přejíti léto a o nic se nestaral, tulák,
tělo své zmořené na slunci zhříval a díval se k nebi
na slavné západy, na stáda zvlněná v stráních.
Všecky dny pod vodopády mi šuměly ukolébavku
v horečku žhavého snění, jež tušilo zrození nové.
Mohu tak vyležet na znaku, nechat měnit se oblaka,
naprosto nechtít znát Evropy, jejích pirátů, jejích otroků.
34