Miloval jsem ty večery...
Miloval jsem ty večery, když vichřice hučela v horách,
dřevařovu chatrč, jeho psa, jeho vyrudlou houni.
Na jeho šedivých vousech ledové kapky nejvíc zářily,
když vznícený oheň ve vychladlém krbu
ozářil psa a pilu v koutě, džbán hliněný, vlhké dříví
jež vonělo pryskyřicí, stůl s černými lavicemi,
a mísu, jež kouřící voněla v pološeru...
A než se nasytili pán a jeho pes, já zřel
v úplňku hory, stráně, lesy, pláně daleké
modravě svítit, – moře světel hořelo
na tichém, bledém nebi a vše v mystickém
jak vytržení zkamenělo by. –
A v šeru tom ať o Kristu se mluvilo či zjeveních,
neb o zázracích, o vsích dalekých a městech u moře,
o skrytých pokladech a hradech tajemných,
o pannách krásných, bledých sirotcích,
o lodích v bouřích zmizelých, o lesa tajemstvích,
vše mělo kouzlo oné modré záře
se strání bílých padající do chatrče
a drsnou jistotu vřelého toho srdce
bílého druha, dětinského starce.
[54]