Hrůza zamlklé bídy.
I ve vsích usnula Nenávisť, jen bledé a choré Odevzdání
za pluhem skřípajícím šlo po šedivé, smutné, po zamlklé pláni.
Tam zástupy dětí hladových křičely po chlebě při západu.
Šel večer po vsích o berli, jak žebrák mdlý za lesy vzadu.
I po městech spala Nenávisť (ač po krčmách opilé hlasy řvaly
a kouřící, černé komíny se s vážností drzou pozdvíhaly).
Ty hubené ruce u strojů ty byly dnes nesmluveny, němy,
neb příliš byly již umdleny a příliš těžky visely k zemi.
A předce; z těch zpupných nikdo dnes odvahy neměl tomu se smáti.
A žádný ten hrozný nehnul se pes, by nezachřestil svým těžkým zlatem
a každý, kdo krásnou ženu zřel, ji bál se přilákat gestem a slovem,
z nich každý kdo stáda zkoupit chtěl, se bál je pokoušeti kovem.
Neb všude dnes spala Nenávisť a před ní každý zamknul se s chvatem,
a zachřestit se každý bál tou něčí krví prosáklým zlatem.
[83]