Odcizení milenci.
Našli jsme se kdys v jediné touze: milovat stejně a stejně klnout,
až v Srdce naše stejný Vichr navál nekonečné sněhy...
Neslyšeli jsme zvonů vánočních, ni zpěvů pastevců
a nevíme, že se narodil Ten, jenž by nás vykoupil...
Našli jsme se zas v jediné touze: Odumřít sami sobě,
nekonečné sněhy ve své Duši a nekonečné noci,
tisknout si ruce s posledním polibkem dávno rozloučených
a nenaslouchat již dravcům vášní v nás oddychujícím...
Oddalujeme se. Pláněmi našich Duší zasněženými
lesy husté stojí, nebetyčné, jak mezníky neproniklé,
vrány snů nízko se strou pod šerým klenutím větví.
Oddalujem' se; nezříme se již roky, jen tajemnou hudbu
však slyšíme dosud. Jsme vzdálené výkřiky poutníků
na opačných stranách, mizících do dálek zasněžených.
[90]