PŘED JAREM
Déšť kalný bije do oken,
se vzteklou vichřicí bije,
a dlouze zpívají, zlomené kývají
v něm suché rákosiny,
a šumí bolestně
tím neživým zvukem
ospalé, vyšeptalé
mrtvoly přešlé vegetace
nad prorvami jarních vod.
Už starý despota
se stěhuje z lesů a hor,
ten věznitel tajného žití...!
Už leze zavilý zbaběle
v tom hávu špinavém,
a zvětralými krami
tluče do jezův a bije do mostů
a vztekem rozlit
rve černou zem s ručejemi
a hází stříkavě
svou zpěněnou slinu!
Ty starý despoto,
měl’s čas, ano, měl’s čas!
A kliď se s hor!
A kliď se z lesů černých!
Na vchody chatrčí
10
když leh’ jsi tíhou příšernou,
kolik jsi duší uděšoval
svým rozleptaným bělem
tam na samotě,
kde skřípal smrk
nad cestou zavátou?
A ruce jsem zamnul
a vykřik’ do dálky
a smál jsem se radostí,
když zbaběle, měkce
žvatlaly pod okapem kapky
se střídající,
a dole hučelo to v údolích,
pod mlhami stěsnanými,
jak z umrlčích šatů by vstávala
po životě lačnící bytost, –
a k severu a k severu
to burácelo.
A hlava moje byla jasná
a srdce zvolněné,
jak o vzkříšení zvon
když slavnostně bije.
11