PŘED JAREM

PŘED JAREM
Déšť kalný bije do oken, se vzteklou vichřicí bije, a dlouze zpívají, zlomené kývají v něm suché rákosiny, a šumí bolestně tím neživým zvukem ospalé, vyšeptalé mrtvoly přešlé vegetace nad prorvami jarních vod. Už starý despota se stěhuje z lesů a hor, ten věznitel tajného žití...! Už leze zavilý zbaběle v tom hávu špinavém, a zvětralými krami tluče do jezův a bije do mostů a vztekem rozlit rve černou zem s ručejemi a hází stříkavě svou zpěněnou slinu! Ty starý despoto, měl’s čas, ano, měl’s čas! A kliď se s hor! A kliď se z lesů černých! Na vchody chatrčí 10 když leh’ jsi tíhou příšernou, kolik jsi duší uděšoval svým rozleptaným bělem tam na samotě, kde skřípal smrk nad cestou zavátou? A ruce jsem zamnul a vykřik’ do dálky a smál jsem se radostí, když zbaběle, měkce žvatlaly pod okapem kapky se střídající, a dole hučelo to v údolích, pod mlhami stěsnanými, jak z umrlčích šatů by vstávala po životě lačnící bytost, – a k severu a k severu to burácelo. A hlava moje byla jasná a srdce zvolněné, jak o vzkříšení zvon když slavnostně bije. 11