ROZCHOD S MLÁDÍM...

ROZCHOD S MLÁDÍM...
Je chvíle v říjnu lesku a pění, a ve vodách tmících se borovic. Kraj opředen v jasné zamyšlení a louka uvadá žalujíc. Zří radost však z lesů a z jásání vod, když slunce se opírá o ně se stkvíc. Pak večerní mlhy jdou, studí a chladí a mrtví jsou brouci i slizcí hadi. A mraky ptáků táhnou v jih na zvodněných kroužíce rybnících. Na radost lesů a jásání vod, kde slunce se chvěje v rákosí, přes pobořený sadu plot, přes písčité, bílé nánosy má tesklivá touha se dívá. A stráně se lesknou za rosy až ku vsi, jež s obzorem splývá. Je alej holá, však zpívá. Dnes přijde, je čekám. A proč se lekám? Les v radostném slunci svítí a hučí a v obzoru jak kdy se rozední. Mne poslední setkání s ním dnes mučí, ač kráčím již k němu tisíce dní. Na vodách jak slunce vesele tančí, lze bolest moji nechápat? 123 Mé upomínky jak zjevy dančí zří plaše u zavřených vrat. Jak zlaté písky a stříbrné vody a zčeřené brody a planoucí vísky, vrch kučeravý a listím plavý, pln vůní jalovce, dřínu a lísky, v tom hazardním slunci svítí. Dnes naposled uzřím je. Zbylo-li kvítí, chci upřímně pro ně je vyhledat, A nebude se mi vše pouze zdát? Již kráčí... Líc v slunci se nezradí vráskou. Však černý šat... významně pohřbívá. Tak umrou vždy, kdož jsou věrní láskou. Nad touhu nic většího nezbývá. Teď kyne mi zdaleka rukou, teď stojí, jde, zajde pak za lesy, za vodu. Už nevzalo květů z ruky mojí. To poslední den byl... Rozchodu. 124