OSAMOCENÍ

OSAMOCENÍ
V pozdním již srpnu já našel jsem dědinu romantickou. Prapor vál se střechy krčmy tam vysoko nad horským potokem, zátoky vod a černavé tůně břízami stísněné blýskaly. Zůstal jsem. Nevím již proč, jak začarovaný. Já zůstal. V roklině hluboko ve skalách, sosny kde po stranách čněly, byla má samota; skaliska vápenná kolem, přes husté habřiny havrani šeří jen poklidně táhli, stromy tam nahoře skřípaly, vedro se výškami neslo. Předčasné večery byly, a rokle, kde dědina spala, počala temnem se plnit a v sevřených dokola skalách plných tak nahého lesku, vod černého prosakování jakoby zlatého vína kdos nalil, žluť hasnoucích granátů stříkal. Léto je dlouhé a klidné a dny jako křišťál jsou čisté, a ten dech lesů nad hlubokým údolím bolívá sladce. V zahradě krčmy jsem sedával zamyšlen po dlouhých toulkách, chladná noc na rudých ubrusech kreslila husté své větve. Jediné cizince večer jsem vídával, šedého starce a dívku zamlklou, vysokou, v chrpově modravém šatě, vzdušně tak vzdouvavém vážnými pohyby, krouživé vlasy ztmavělé večerem, rozváty padaly v čelo. 29 Pak byly noci, kdy sedal jsem na loži, dokořán okna, bez hnutí vody a trávy že nevzdychly, netopýr do okna vrážel, houpal se stín jeho po stěně, kol oken lyšaji táhli, chlupatá tílka můr šedých mi vrážela ve tvář. Jediné cizince vídal jsem z jitra zas, před chrámem v skalách, před mší když utichly zvony. Za ranní a plouživé mlhy srážel jsem bodláky před pustým průčelím kaple a pozdní vídal jsem východy slunce při zdlouhavém hučení varhan. S nikým já nemluvil, abych si nezkazil ilusí sladkých, nechal tak přejíti léto a o nic se nestaral, tulák, tělo své zmořené na slunci zhříval a díval se k nebi na slavné západy, na stáda zvlněná v stráních. Všecky dny pod vodopády mi šuměly ukolébavku v horečku žhavého snění, jež tušilo zrození nové. Mohu tak vyležet na znaku, nechat měnit se oblaka, naprosto nechtít znát Evropy, jejích pirátů, jejích otroků. 30