SMÍCH KVĚTNOVÉ PŘÍRODY

SMÍCH KVĚTNOVÉ PŘÍRODY
Smích mé i tvoje srdce jal. Smály se stromy, trávy, klasy a smál se potok opodál, mlýn, který v ostrém slunci dřímal, i obzor, v jasnou modř jenž dýmal zašedlým kouřem nezvěstného kdes města, jež se z dálek hlásí, i háj se smál, jenž ztajeného cos v zeleni své měl, že jímal. Až k dálkám čisté nebe dnes se smálo, jako dítě boží. Ne ironie v tom, ni ples po triumfu, jenž duši jímá, když rukama jste jali svýma kořist, jež vaši bodla pýchu, kořist, jež lásku vaši množí. Hle, jako dítě beze hříchu očima září čarovnýma. A směje se svou radostí z radosti samé, zlatých nití paprsků slunce, z mladosti, z naivně dovádivých chtíčů, ze žluté písně petrklíčů, z pohádky modré, pomněnkové, jež nad zelení břehů svítí, 91 kde s chocholkou pták vodní klove a dálkou volá: kví... čú... kví... čú... Tak směje se a neví nic o smrti, bázni, pochybnosti. Z těch rozevřených zřítelnic se pošetilé směje štěstí. Nejmenší mluví ratolestí, nejtenčím zpívá bzukem brouka, vše zelenou je naivností. Hle, božské dítě brouká, houká, svět k slunci zdvihá drobnou pěstí. Smích byl, jenž vše svou září zdvih’, blýsk’ v každém okně otevřeném, v radostných, dívčích výkřicích, v pípání housat, v prádla běli, v hře tuláků, již zaháleli za humny, na jich zádech díry se smály v slunci roztaveném, ježaté vlasy, vousy, kníry, i hlas jich smál se ochraptělý. 92