SMÍCH KVĚTNOVÉ PŘÍRODY
Smích mé i tvoje srdce jal.
Smály se stromy, trávy, klasy
a smál se potok opodál,
mlýn, který v ostrém slunci dřímal,
i obzor, v jasnou modř jenž dýmal
zašedlým kouřem nezvěstného
kdes města, jež se z dálek hlásí,
i háj se smál, jenž ztajeného
cos v zeleni své měl, že jímal.
Až k dálkám čisté nebe dnes
se smálo, jako dítě boží.
Ne ironie v tom, ni ples
po triumfu, jenž duši jímá,
když rukama jste jali svýma
kořist, jež vaši bodla pýchu,
kořist, jež lásku vaši množí.
Hle, jako dítě beze hříchu
očima září čarovnýma.
A směje se svou radostí
z radosti samé, zlatých nití
paprsků slunce, z mladosti,
z naivně dovádivých chtíčů,
ze žluté písně petrklíčů,
z pohádky modré, pomněnkové,
jež nad zelení břehů svítí,
91
kde s chocholkou pták vodní klove
a dálkou volá: kví... čú... kví... čú...
Tak směje se a neví nic
o smrti, bázni, pochybnosti.
Z těch rozevřených zřítelnic
se pošetilé směje štěstí.
Nejmenší mluví ratolestí,
nejtenčím zpívá bzukem brouka,
vše zelenou je naivností.
Hle, božské dítě brouká, houká,
svět k slunci zdvihá drobnou pěstí.
Smích byl, jenž vše svou září zdvih’,
blýsk’ v každém okně otevřeném,
v radostných, dívčích výkřicích,
v pípání housat, v prádla běli,
v hře tuláků, již zaháleli
za humny, na jich zádech díry
se smály v slunci roztaveném,
ježaté vlasy, vousy, kníry,
i hlas jich smál se ochraptělý.
92