Noc horkým dechem země umdlívala,
na vodách rozpouštěla tmavý vlas.
Noc písní marných snů se rozzpívala
a za bezvětří hasnul její hlas.
Sny, lovci znavení, v mech postříbřený
si uléhali. Dokola les čněl.
Jich oči žhavě plály zradou ženy,
samota lkala z divokých jich čel.
Sny, lovci znavení, ti dosud bděli
a na zoufalé housle hráli tmou
a zpívali a hráli, smutně se usmívali
a monotonním hlasem provázeli
balady, které od dětství již znali:
O orlech zmizelých, jež se již nevraceli,
a o jelenech, kteří v dostřel nepřijdou,
na zoufalé své housle hráli tmou.
A o princeznách v zámcích propadlých,
v záhonu růží uvadlých,
jež s jinými se objímaly,
naposled ještě zazpívali.